Konference Člověk jako východisko dialogu kultur

Zde najdete program konference, která se uskutečnila 25.-26. března 2013.
Konference byla slavnostně zahájena v 9:30 děkanem pedagogické fakulty PdF doc. Pavlem Vackem, který nabádal veškeré studenstvo k rekonstrukci životních postojů a vnitřnímu zamyšlení nad svými činy vůči ostatním. V slavnostním zahájení pokračoval Doc. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., vedoucí katedry Kulturních a náboženských studií a seznámil obecenstvo s účelem konference. Poslední promluvil ThLic. Petr František Burda, Th.D., který hovořil o obsahové náplni dvoudenní konference.
Pondělní dopolední sekce byla vyplněna čtyřmi přednášejícími. Mgr. Jana Karlová, Ph.D. ve svém příspěvku s názvem „Antropolog hledá člověka: od interkulturní k transkulturní komunikaci“ připomněla, že se od pradávna vymezujeme v distanci my a oni, chápeme nás jako lidi a ostatní kultury jako ty druhé, ty jiné. Že člověk je velmi ovlivňován způsobem jakým k otázce kdo je člověk přistupuje a kultury, v minulosti i dnes, existují jako relativně soběstačné a ohraničené sociokulturní systémy, které se stále nenaučily vzájemné jednotě.
ThLic. Petr František Burda, Th.D. svým příspěvkem nastínil předpoklad pro porozumění mezi kulturami a to hlavně nalezením východiska pro komunikaci. To by mělo vycházet z lidské důstojnosti, která vypovídá o rovnosti všech lidí. Podle něj lze dialog kultur nalézt teprve ve vztahu „já a ty“.
Mgr. Jan Hojda, Th.D. se věnoval otázkám po člověku a po tom, co činí člověka člověkem, zda existuje jakési transcendentální já, které nezmizí v situaci, kdy člověk ztratí všechny znaky nám známého lidství? Odpovědi byly zprostředkovány poutavou formou románu Povětroň a jeho klíčovými postavami, kterými jsou jasnovidec, básník a žena, která pečovala o nemocné. Tyto tři postavy představují odlišné přístupy k lidskému bytí, které ale spojuje Povětroň, jako symbol charakteru lidského bytí.
Doc. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D. věnoval svojí prezentaci tématu člověka a jeho dějin. Z výkladu jsme se dozvěděli, že člověk vždy je a žije jako bytost s pamětí a dějinami, skrze ně jedná a vzájemně se překračuje. Dějinnost je typická pro křesťanský prostor, ale není všude stejná, čas je vnímán z různých úhlů pohledu, v různých kulturách jinak. „Základní rozměr lidství ve všech kulturách, jako vytržení z biologického světa, nabízí možnost vnímat druhého jako „nečlověka“, ale uznáním dějinnosti, uznáváme i lidskost druhých.“ Díky našemu studiu a vědomí o jejich dějinnosti nám umožňuje transkulturní dialog společnou existenci v rámci globálního světa.
Odpolední blok prvního dne konference zahájil Martin Žemla, který se věnoval tématice svobodné vůle a tolerance, konkrétně v období renesance. Jak je nám známo, v této lidské etapě se dostávají do popředí otázky po člověku a jeho přítomnost v pozemském světě. Přednášející se nám snažil představit různá stanoviska dobových myslitelů, jejich humanistické postoje a názor. Předpoklad pro všechny zmíněné filosofy byl, že svobodná vůle není možná bez tolerance, a zároveň svobodná vůle vychází z každého člověka, který má absolutní, nezaměnitelnou a neodmyslitelnou dignitu, s kterou počítá i u každého druhého člověka, s kterým přijde do kontaktu. Tolerance nám tedy vyšla, jako základní předpoklad pro transkulturní dialog, s čím se nedá nic jiného, než souhlasit. Pro uskutečnění rovnocenného dialogu mezi lidmi odlišných kultur je tolerance a uznání druhého člověka, jakožto sobě rovného, naprostým nosným pilířem.
V této myšlence pokračoval i druhý řečník, David Bouma, který si konkrétně vytyčil otázku, zda je homo religiosus větší nadějí pro smířený svět nežli člověk ateistický. Své východiska opíral o myšlenky švýcarského theologa, Hanse Künga, který tvrdí, že „úspěšný program mezi kulturami má šanci jedině, když začnou mezi sebou komunikovat náboženství.“ Dále se Hans Küng vymezuje od názoru, že náboženství je příčinou problémů mezi lidmi, naopak znovuobjevuje původní smysl náboženství a tj., že má sloužit pro dobro lidí, že k víře patří zároveň i tolerance a láska k druhý a že transformace, která se provedla během posledních dvou tisíc let, tedy různé zavádějící interpretace Bible, které křesťanství jen uškodily. Odkazuje lidi k navrácení se ke křesťanské etice nikoli ke studování křesťanské nauky, kterou během času lidé pošpinili a tím i celý smysl křesťanské víry. Toto přesvědčení je velmi kontroverzní, z našeho pohledu tento přístup rozhodně nepovažujeme za bernou minci, ale musíme s mnohými myšlenkami souhlasit. Domníváme se, že v dnešní době je opravdovou nutností, aby se dominantní náboženství navrátila ke svému původnímu smyslu a uvědomila si, že šíření jejich víry by mělo být upozaděno nad vnímání druhých lidí (i s odlišnou vírou), jako stejně rovných a zároveň lidí, kteří si zaslouží jejich toleranci a úctu.
Třetí přednášející byla Zdenka Sokolíčková, která se zabývala především tématikou nihilismu. Byla položena kontroverzní otázka, zda tato vesměs negativně vnímaná tendence se může stát také příležitostí nežli pouze hrozbou. Paní doktorka se věnuje překladu knihy od Umberta Galimbertiho, tudíž jeho myšlenky má velmi osvojené a díky tomu jsme měli možnost je vyslechnout. Galimberti se zabývá krizí mládeže v současné Itálii, kterou dává za vinu spíše generaci, která tyto lidi vychovala, nežli samotné mládeži, s tou spíše sympatizuje. Říká, že pokud se potýká mladá společnost s nihilismem, existuje uvnitř této problematiky potenciál, který by mohl posloužit jako východisko z této krize. Dále se dostává k názoru, že dnešní lidé nemají nemoci duše, nýbrž chorobu myšlení. První, co nás napadlo, byla myšlenka na Platóna, který ve své Ústavě vyzdvihuje filosofy, jako lidi, kteří patří na místo státníků. V 18. století se Immanuel Kant nevzdává Platónovy myšlenky „státníků – králů“, ale říká, že stačí, aby státníci myslitelům naslouchali a že důležitější, nežli k někomu vzhlížet, je být sám sobě filosofem. Galimberti zjevně dochází k myšlence, že je nemocno naše myšlení a nadějí na vyléčení se stává kontakt s filosofy, nikoli psychiatry. Pro pochopení druhých lidí a nadějí na smysluplný dialog je tzv. transpekce, při které se snažíme osvojit cizí přesvědčení, perspektivy, cizí pocity v celém kontextu. V transpekci osoba dočasně věří tomu, čemu věří ten druhý. Je to porozumění skrze praxi, dostat se na tuto mez nám umožňuje právě nihilismus. „Je potřeba se zbavit onálepkování cizince jako toho, kdo je divný, bizarní, exotický. Lidskost musí být připsána každému člověku.“
Ze Slovenska přijel náš poslední přednášející prvního dne, pan Vlado Juhás, jehož téma se nazývalo Člověk jako (ne)konečno. Zabýval se tedy otázkou, zda je člověk uzavřeným bytím nebo zda v sobě nosí přesah do transcendentní oblasti. Člověk má v sobě údajně dimenzi, která není biologicky ohraničena, a tuto hranici se musí každý z nás snažit překračovat. Tato přednáška se kromě tématu smrtelnosti a jeho pojetí v křesťanském myšlení dotýkala i lidské potřebě pocítit tajemno či mystérium, která je v dnešní době často uspokojována i filmovým průmyslem, zda je to poněkud bizarní či správná cesta k pocítění uklidnění a relaxuj je na každém z nás. Pan Juhás dochází k názoru, že člověk věřící má poněkud bohatší život, jelikož se dosahuje přesahování, naproti tomu člověk ateistický přemýšlí pouze striktně vidět, žít, vlastnit. Věřící není otrokem těchto hranic, nemusí absolutizovat.
Konference se druhý den nesla v trochu jiném stylu. Z abstraktních úvah o člověku jsem se přesunuli “na zem”.
První příspěvěk dne byl od našeho vzácného hosta Jana Sokola. Dozvěděli jsme se o Biblickém univerzalismu v Genesis 1-2. Podle Biblického pohledu je jazyková rozmanitost druhotná, kulturní, je to důsledek lidského hříchu. Člověk je zodpovědný za všechno, i za to, že jsme smrtelní. Svoboda nám byla dána a je na nás, jak s ní budeme nakáladat. ,,Svoboda je to, že rozlišujeme to, co mohu a to, co smím.”
Dalším přednášejícím byl německý host Heinz Theisen. Mluvil o svých zkušenostech z Blízkého východu. Podle něj se muslimský svět pomalu, ale jistě, dostává od kolektivní identity k osobní identitě. Toto téma vyvolalo asi nejvíce otázek v diskuzi. Další blok zahájila Elisabeth Jünemann se svým příspěvkem o stáří. Nastínila problém, že lidé se dožívají mnohem delšího věku než v minulosti, a tak nějak neví, jak s tím časem naložit. Upozorňovala na to, že staří lidé potřebují naší úctu, respekt a přijetí.
Další přednášející byla Monika Ulrichová, která nám povídala o propojení transkulturní komunikace s logoterapií. Upozorňovala na důležitost vztahovosti lidí a na smysly života. Potřebujeme důvěru a to, aby ostatní brali vázně naše hodnoty.
Poslední dopolední příspěvek byl od Andrey Krejčí, která nám představila výzkum, který probíhal na moravských gymnáziích a týkal se vztahu k lidem, kteří se od většiny nějak odlišují. Ač se žáci prezentovali jako tolerantní, jejich výpovědi tomu nenasvědčovaly. Některé odpovědi nás sice rozesmály, ale přesto jsme se pak museli hlouběji zamyslet nad postoji, které máme k jinakosti, například k Romům.
Úterní odpolední blok přednášek zahájil pan dr. Jan Lukavec, který hovořil o sexualitě jako oblasti, kde se setkávají příslušníci odlišných kultur. Slyšeli jsme mnoho příkladů o sexuální atraktivitě a sexuálních vztazích při setkávání různých kultur. Postoje se posouvají od zákazů určitých sexuálních vztahů k exotické atraktivitě, typické hlavně pro dnešní dobu. Doktor Lukavec obohatil přednášku o pravé výpovědi. Některé momenty byly úsměvné, z jiných mrazilo. Sexualita je univerzální lidský kontakt, kde se prolíná tělesná i duchovní sféra člověka, a proto její téma dobře zapadlo do konference o transkulturní komunikaci.
Druhým řečníkem odpolední části úterní konference byl pan docent Miroslav Černý, který se zabývá mimo jiné problematikou obnovy jazyků. V současné době dochází k výraznému úbytku jazyků. Avšak pokud jsou tyto „vymřelé“ (spíš bychom měli užívat přívlastek „spící“) jazyky dostatečně zdokumentovány, je možná jejich revitalizace. Právě takový případ je i indiánský jazyk miamština. Pan docent nás seznámil s projektem, kdy se s pomocí nadšených lingvistů a akademiků podařilo miamštině „vstát z mrtvých“. Jazyk a kultura jsou silně propojené a každá komunikace se uskutečňuje skrze nějaký jazyk, toto téma tedy neodmyslitelně patřilo do zaměření konference.
Celou konferenci uzavřela přednáška paní dr. Tampierové o postkoloniální literatuře jako místě sebesdílení a výzvě v transkulturní komunikaci. Literatura zaujímá ve vývoji kultur své místo. V uskutečnění transkulturní komunikace nám brání iracionální archetypální strach, jenž nám může literatura pomoci překonat skrze hledání sebe sama v jinakosti i podobnosti. Krásná literatura vyjadřuje něco hlubšího, než jen slovní sdělení, je médiem v přijímání hodnot a takto také přispívá hybridizaci kultury. Díky zajímavému a s humorem podanému tématu všichni odcházeli z dvoudenní konference v dobrém rozpoložení.
Konference byla obohacující a splnila svůj účel. Rozšířila vědomosti studentstva i veřejnosti, dala dobré povědomí o oboru Transkulturní komunikace a pomohla rozšifrovat tento pojem. Každý posluchač si měl možnost poslechnout zajímavé přednášky od mnoha významných osobností, a to nejen z České republiky. Zajímavé bylo setkání se zahraničními hosty a jejich pohledem na problematiku s oborem spojenou. Mezinárodní účast dala konferenci interkulturní šmrnc a jenom podtrhla příjemnou atmosféru setkání. Nezbývá než poděkovat všem řečníkům i organizátorům konference a těšit se na další setkání opět za rok.