Výukový pobyt ERASMUS na University of Cyprus

Ve dnech 2.-8. dubna 2012 podnikla dr. Zdenka Sokolíčková výpravu nakyperskou univerzitu v rámci mobilitního programu ERASMUS pro učitele.

Den první

Kyperská středomořská krajina v člověku probouzí vzpomínky na učebnice dějepisu, kapitoly o starověku. Nicosie, hlavní město země s asi 800 000 obyvateli a severní třetinou ostrova pod tureckou nadvládou, není určena chodcům. Je plná aut a prašného vzduchu, chcete-li přejít ulici, nezbývá než neohroženě se vrhnout pod kola – zebry došly. Centrum vypadá jako hollywoodská kulisa, ale je to pravé. Vše pro turisty, nic pro místní, poničené a zchátralé domy v historickém jádru obývají jen imigranti, těm hluk a minimální infrastruktura „“nevadí““. Procházka městem je adrenalinový sport, zvláště pro názvy ulic psané řeckou abecedou. Je teplo, 23 stupňů ve stínu, a všechno je cizí.

Den druhý

Dopolední návštěva na katedře pedagogiky konečně proměňuje úvodní zmatení v řád. Nakonec se člověk nejbezpečněji cítí ve známé administrativě. Plán města už přestává být změtí čar s nesrozumitelnými písmeny, vydávám se po obědě na první přednášku, na téma „“Západní estetika““. Probírá se článek Curtise Browna s názvem „“Art, Oppression and the Autonomy of Aesthetics““. Kyperští studenti mlčí jako zařezaní, s vděčností vzpomínám na ty hradecké! Hlavní otázkou hodiny je, zda obstojí tradiční estetika založená na autonomní pozici „“umění lze soudit jedině jako umění, bez jakékoliv další kontextualizace““. Ukazuje se, že feministický diskurz toto tvrzení nahlodává a nutí nás brát v potaz, CO dílo zastupuje, nejen JAK. Vznáším připomínku, že současné české hnutí „“angažovaného umění““ je druhým extrémem, vyučující mi dává za pravdu a hodina končí. Opakovaná cesta do centra se vyplácí, Kyperské archeologické muzeum je velké tak akorát a němečtí tursité s sebou mají zdatné průvodkyně, parazituji na výkladu a návštěva je tak pro mě o něco hodnotnější. Večer druhá přednáška, na téma „“Hranice Evropy, hranice v Evropě““. Tentokrát jde o výklad krásné literatury, konkrétně H. Müllerové (The Passport) a I. Bachmannové (Youth in an Austrian Town). Schopnost jazyka vyjádřit nevyslovitelné, probudit člověka k existenciálním otázkám skrze příběh. Vyprávění, mýtus, slovo jako obraz světa.

Den třetí

Prezentace pro zaměstnance Pedagogické fakulty kyperské univerzity se vydařila, k nahlédnutí je tu. Navázány byly zajímavé kontakty, snad se osvědčí. Odpoledne jsem se vypravila do „“buffer zone““, území mezi kyperskou a tureckou hranicí ostrova, kterou kontrolují jednotky OSN. Výstava o odminovávání Kypru v „“Home for Cooperation““ byla začátkem mojí krátké sondy do podivného příběhu této členské země EU, jejíž celá třetina je v područí mocného souseda – Turecka. Od druhé poloviny 19. století byl Kypr kolonií Anglie, nezávislost získal v roce 1960, ale jako v jiných zemích náhle odsouzených ke svobodě, vypukly zde občanské nepokoje, které vyvrcholily tureckou invazí v roce 1974. Od té doby protíná ostrov včetně jeho hlavního města zeď, jaká bývala v Berlíně. Jdete po ulici a ta ulice najednou končí ostnatým drátem, pytli s pískem a vojenskou ostrahou. Na Češku to působí až mrazivě povědomě. Nechávám si výlet do turecké části města na čtvrtek a večer trávím v ARTos Foundation, kde ve spolupráci s Goethe Institut promítají krátké německé animované filmy.

Den čtvrtý

Je to jako ve snu. Projdete přes pasovou kontrolu a najednou jste o několik desetiletí zpátky. Nebo v jiném světě. Úzké špinavé uličky, ve kterých si hrají umolousané děti. Dveřmi do ulice je vidět do zbídačených příbytků, těžko říct, funguje-li alespoň základní infrastruktura. Spíše ne. Na hlavních turistických tazích se producírují západní turisté, jako by byli v zoo. Jen pět minut chůze od značených tras je ale realita severního Kypru, státu, který uznává pouze Turecko, smutně odhalená. Nikdo neví, kolik lidí na severu Kypru žije, Turecko posiluje imigraci západním mocnostem natruc, zabydluje vysídlené území. Kyperští Řekové se s okupací dodnes nesmířili, jak by také mohli. Po zbytek dne na mě padá tíseň z absurdity, která se časem pro místní lidi stává normalitou. Večer opět v ARTos Foundation.