Metoděj Habáň: Učitel, filosof a svědek dvacátého století

Autorem knihy, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Krystal OP, je Petr Macek. Zde najdete recenzi od Zdeňka A. Emingera. Zde nahlédněte do knihy.

Metoděj Habáň OP (1899–1984) byl jednou z významných osobností českého dominikánského řádu minulého století. Kniha sleduje jeho životní osudy od vstupu do řádu, přes zapojení do dominikánského „intelektuálního apoštolátu“ v meziválečné době až po zápolení s komunistickým režimem v druhé polovině života. Všímá si jeho vnitrořádového i veřejného působení, zejména v roli duchovního učitele řady českých dominikánů a univerzitních studentů, a podílu na četných filozofických a teologických diskuzích, které procházely napříč celým jeho životem.

Autor vyzdvihuje tři důležité role, jimiž se Habáň zapsal do dějin české katolické církve: představuje Habáně jako učitele řady mladých generací, dále jako vůdčího ducha českého novotomismu a nakonec jako svědka vývoje českého katolicismu v bouřlivém období dvacátého století.

Již na počátku třicátých let začal Habáň pracovat mezi akademickou mládeží a věnoval se jí do konce svého života. I v omezených podmínkách komunistické diktatury kolem sebe shromažďoval malé kroužky zájemců o duchovní život a teologii. Vedle veřejného působení mezi studenty, jehož vrcholem byly Akademické týdny, měla tato jeho služba i svoji skrytou podobu žitou v situaci české církve padesátých až sedmdesátých let. Neméně důležitá byla i jeho role ve formování řádového dorostu České dominikánské provincie.

Druhou polohou Habáňova života bylo jeho povolání myslitele a vědce, filosofa a psychologa. Habáň v českém prostředí napomáhal rozvíjet odkaz (novo)tomistické obnovy probíhající v západní Evropě a byl jedním z těch, kteří do českého intelektuálního prostředí uváděli myslitele, jakými byli Désiré Mercier nebo Jacques Maritain. Důraz Habáňova díla byl antropologický, ve svých textech usiloval na prvním místě o obhajobu svobodné lidské aktivity a duchovnosti, ovšem chápané ve smyslu tomistické filosofické antropologie.

Do prostředí českého katolicismu vstoupil Habáň na konci dvacátých let a intenzivně v něm působil až do své smrti v polovině let osmdesátých. Můžeme ho proto označit za jednoho ze „svědků dvacátého století“ českého katolického křesťanství, který prožil všechny důležité proměny, jimiž v tomto čase prošlo. Habáň byl jedním z nositelů obnovy katolické církve v meziválečném Československu, prožil nacistickou okupaci, totalitní represe padesátých let, velkou proměnu teologického a filosofického myšlení v šedesátých letech i dobu normalizace. Na Habáňových osudech tak můžeme mimo jiné sledovat, jak se církev vyrovnávala s moderním světem.

Součástí knihy je také bibliografie Metoděje Habáně, která vychází z již zpracovaných bibliografií revue Na hlubinu a Filosofické reuve, opravuje některé nepřesnosti a doplňuje je o Habáňovy knižní práce a další texty z různých periodik. Obsahuje jak oficiálně publikované práce, tak práce, které nebyly vydány a nacházejí se buď v dominikánském řádovém archivu, nebo v soukromých archivech.