Franklův Homo patiens – člověk trpící

Nedávno jsem zaslechl, že se překládá důležitá studie Viktora Emmanuela Frankla Homo Patiens. Jestli ta kniha skutečně vyjde, tak budeme mít v českém jazyce splacený další významný dluh.
Je s podivem, že navzdory velkému zájmu o dílo V.E. Frankla, které se, zvláště v křesťanských kruzích, stalo neobyčejně populárním, až módním trendem, se překládání a vydávání vlastního Franklova díla do českého jazyka prakticky téměř zastavilo. Výjimkou je nedávná edice rozhovorů V.E. Frankla s P. Lapidem. V devadesátých letech, zvláště díky brněnskému nakladatelství Cesta, vyšlo několik Franklových prací, knihy šly velmi dobře na odbyt a zdálo se, že nic nebrání dalším edicím. Vždyť vyšel teprve nepatrný zlomek jeho díla! Naději umocnilo také vydání knihy Franklovy následovnice Elizabeth Lukasové I tvoje utrpení má smysl. Jenomže opak byl pravdou, stalo se to, co se často stává různým populárním trendům a vlnám, jako např. v případě zájmu o Kafkovo dílo, dílo Proustovo atp., namísto prohlubování znalostí a hlubšího promýšlení myšlenkového potenciálu díla, došlo k neustálému opakování několika floskulí, evergreenů, k apodiktickému užívání několika termínů. Vydávání Franklových prací se zastavilo. Franklova terminologie se stále častěji začala užívat ve smyslu atraktivního, avšak zavádějícího diagnostického nálepkování, o čemž mimo jiné svědčí i skutečnost, že pakliže se k němu odkazuje, jde o odkazy na stále stejné tituly a jeho dílo jako celek je zcela přehlíženo, jak už se stalo mnohým autoritám před ním.
Psychologie se obecně stala předmětem celosvětového zájmu, v sekularizovaném světě do jisté míry nahradila roli zpovědníků a duchovních vůdců. Hlavní psychologické autority se tak staly právem součástí kánonu všeobecného vzdělání. A tak nepřekvapí, že v českém prostoru nalezneme téměř kompletní překlad díla Sigmunda Freuda a stejně tak téměř celé dílo Carla Gustava Junga. Franklovo jméno se, co do významu, skloňuje se stejnou zvučností jako výše zmíněná jména a přesto je jeho dílo téměř neznámé. Nové překlady nevznikají ani na základě grantových projektů, ani na základě vlastní potřeby nebo osobního zápalu, jako tomu bylo v případě překladů Freuda a Junga. Dílo Franklových následovníků je na tom ještě hůře. Z celé tvorby Alfrieda Längla je v češtině přeložena pouze ani ne třicetistránková brožura. Naději na další překlady Franklových prací nevzbuzuje ani počet studií a analýz jeho díla. Stejně tak v citačních aparátech, kde se objevují odkazy na Franklovy texty, se stále opakují stejné tituly, jakoby další Franklovo dílo nikoho nezajímalo. O to víc je cennější, že se připravuje edice jednoho z klíčových Franklových textů, který vzbuzuje naději, že hlubší zájem o celé Franklovo dílo probudí.
Ve dvacátém století podnikla celá řada významných autorů řadu smělých pokusů o uchopení lidské existence. Hledaly se tzv. vyjevující dimenze lidské existence, které by nám odhalily člověka v jeho nejhlubší podstatě. A tak byl člověk definován jako homo faber (člověk pracující), homo amans (člověk milující), homo religiosus (člověk náboženský), homo sacer (člověk sakrální), homo credens (člověk věřící), homo transcendens (člověk přesahují sebe sama), homo viator (člověk putující), homo sperans (člověk doufající), homo appetens (člověk žádostivý), homo expectans (člověk očekávající), homo quirens (člověk hledající), homo – questio (člověk – otázka), homo reciprocans (člověk vzájemný), homo illuminatus (člověk osvícený), homo imaginans (člověk imaginativní), homo volens (člověk chtějící), homo asapiens (člověk nerozumný), homo orbital (člověk obíhající), homo urbanicus (člověk městský), homo georgicus (člověk zemědělský), homo duplex (člověk rozdvojený), homo sexualit (člověk pohlavní), homo necans (člověk zabíjející), homo armatur (člověk ozbrojený), homo bellicus (člověk válčící), homo economicus (člověk ekonomický), homo politicus (člověk politický), homo technologicus (člověk technologický), homo consumens (člověk spotřebovávající), homo zapiens (člověk přepínající) nebo jako homo chalupář. Frankl odhaluje člověka ve vyjevující dimenzi homo patiens (člověk trpící).
Frankl všechny předešlé dimenze prohlubuje o pozitivní rozměr lidského smrtelného údělu, který je spojen s faktorem utrpení a bolesti. Právě zde, v zapuzeném, odmítaném, negativně vymezeném, ohrožujícím rozměru lidské existence odhaluje člověka v jeho nahotě. Zde nalézá styčný bod sakrální a profánní nebo chcete-li vznešené a všední roviny lidské existence. A tak nepřekvapí, že jeho zájem směřuje k obecné náboženskosti lidské existence. Frankl není jediným „psychologem“, který se zabývá náboženskostí člověka. Také Freud tuto otázku řešil např. v knize Totem a tabu nebo Muž Mojžíš a monoteistické náboženství, stejně tak se jí zabýval ve studiích Budoucnost jedné iluze nebo Náboženský prožitek. William James jí věnuje, ve své době velmi vlivnou, studii Druhy náboženské zkušenosti. Jung tuto otázku řeší v celém svém díle, především v knize Duše moderního člověka a ve svých spisech o alchymii nebo ve studii Odpověď na Jóba. Erich Fromm se jí věnoval ve známé práci Psychoanalýza a náboženství, kde načrtává svůj koncept kulturní psychoanalýzy nebo ve své studii o negativní teologii a mistru Eckhartovi. Franklovskou otázkou smyslu se zabývá také Marlowova transpersonální analýza nebo deseins analýza vycházející z díla Martina Heideggera. Specifickým způsobem se sakralitou lidského vědomí zabývá transpersonální psychologie Roberta Assagioliho, na kterou navázal Stanislav Grof, k tomuto směru se přidal i A. Maslow, T. Leary aj. Tento proud se stal tak populárním, že transpersonální rozvoj bývá často nazýván „levnou spiritualitou pro každého“. Není tedy překvapivé, že stejnou otázku má v duchu kontinuity psychoanalytického diskurzu potřebu řešit také Frankl.
Vídeňský profesor neurologie a psychiatrie Viktor E. Frankl (1905-1997) patří mezi nejvýznačnější osobnosti moderního uvažování o člověku, jeho lékařská analýza přesáhla daleko nad rámec medicíny a vstoupila na pole filozofie. V jeho myšlení se střetávají personalistické a existencialistické důrazy s výzkumem neuróz vycházejícím z psychoanalytického zkoumání oblasti nevědomí. Vypracoval samostatný psychoanalytický systém, který nazval logoterapie, nebo také třetí vídeňská psychoterapeutická škola, to proto, že za hlavní zdroj neuróz moderního člověka označil jeho nenaplněnou potřebu po smyslu, pro tuto neurózu v roce 1955 zavádí termín noogenní neuróza. Ta roste a vytváří se díky tzv. existenciálnímu vakuu. Logoterapie je terapeutickým přístupem k člověku, který trpí nejzávažnějším problémem lidské existence, neschopností nalézt zásadní a celostní smysl svého života: proč tu jsem? Jaký je smysl mého života? Jaký je konečný smysl všeho, co tu dělám? Současně se snaží pomoci člověku nalézt bezpodmínečnou víru v obecný, všezahrnující smysl existence. Logoterapie usiluje o otevření člověka vůči smyslu života, vůči směru a cílenosti jeho běhu, to znamená otevřít jej vůči budoucnosti.
Frankl přednášel na mnoha světových univerzitách, ve Spojených státech amerických, v Rakousku aj., na několika z nich dokonce zřídil samostatné katedry logoterapie. Během svého života obdržel 29 čestných doktorátů a profesur, 25 let řídil vídeňskou neurologickou kliniku, během své odborné praxe vydal 32 knih. Patrně nejznámější se stala kniha Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager (…a přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor), zde reflektuje svou vlastní zkušenost z koncentračního tábora. V extrémních podmínkách koncentračních táborů Frankl nachází existenciální potvrzení svých antropologických představ o sebedistanci a sebetranscedenci, ověření tezí o utrpení, vině, osudu a svobodě, tedy prověření platnosti vůle ke smyslu. V roce 1948 obhajuje doktorskou tezi Nevědomý Bůh, kde důsledně analyzuje strukturu i finalitu vůle ke smyslu. V českém vydání dosud z Franklova rozsáhlého díla vyšly tyto knihy: …a přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor, Kostelní Vydří 1996; Teorie a terapie neuróz. Úvod do logoterapie a existenciální analýzy, Praha 1999; Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie, Praha 1994; Vůle ke smyslu, Brno 1994; Lékařská péče o duši, Brno 1994; Co v mých knihách není. Autobiografie, Brno 1997; Psychoterapie pro laiky, Brno 1998; Bůh ba člověk hledající smysl (společně s Pinchasem Lapidem), Brno 2011.
Kniha Homo patiens zaujímá ve Franklově díle významné místo, o tom svědčí trojí vydání a přepracování samotným autorem. (Homo patiens. Versich einer Pathodizee, Sien 1950; Antropologische Grundlagen der Psychoterapie, Bern 1975; Der leidende Mensch. Antropologische Grundlagen der Psychoterapie, München-Zürich 1990). V naší reflexi zmíněného díla budeme vycházet z italského vydání (Viktor E. Frankl : Homo Patiens, Queriniana, Brescia 2001). Není náhodou, že do italštiny knihu přeložil Eugenio Fizzotti, současný prezident S.I.L.A.E. (Società Italiana di Logoterapia e Analisi Esistenziale), který současně řídí Facoltà di Scienze dell’Educazione dell’Università Pontificia Salesiana di Roma. Fizzoti je přímým Franklovým žákem. V knize je zásadním způsobem shrnut Franklův komplexní pohled na člověka.
Hned v první kapitole se autor vymezuje vůči redukcionistickým koncepcím člověka, jak je poskytuje fyziologismus, psychologismus a sociologismus, všechny –ismy viní z totalizující generalizace, kdy je parciální výseč člověka povýšena na všezahrnující princip. Člověk se tak stává homunkulem a humanismus homunculismem. Interpretační klíče těchto koncepcí jsou aplikovány i na zásadní existenciální rozměry lidské existence. Tato skutečnost je například patrná v psychoanalýze S. Freuda, kdy všechny polohy vnitřního neklidu jsou diagnostikovány jako symptomy neurózy. Takovou metodologii viní z metafyzické povrchnosti. Franklovi tyto rozličné polohy vnitřního neklidu dávají poznat člověka jako autentické mystérium. Psychoanalýzu úplně nezatracuje, ale doplňuje její metodologii o tzv. logoterapii, která za některými polohami vnitřního neklidu nalézá existenciální bytostnou potřebu po smyslu, který se nedostává. Psychologismus opomíjí existenciálně-duchovní rozměr osobnosti člověka tím, že ponechává nepovšimnutou intencionalitu duchovních aktů člověka. Tedy, že se důsledně nezabývá transcendentní strukturou lidského jedince.
Existenciální analýza ve Franklově pojetí odhaluje otázku po smyslu a hodnotách, kterou je sám člověk. Člověk je otázkou. Logoterapie znovu promýšlí psychoterapeutická témata svobody a zodpovědnosti v souvislosti s uchopováním smyslu a hodnot. „Existenciální analýza odkazuje člověka k zodpovědnosti a svobodě, deklaruje svobodu a zodpovědnost jedince a do středu svého zájmu klade tři hlavní pilíře: smysl utrpení, lidskou důstojnost a vědomí o vlastní zodpovědnosti.“. Frankl vedle sebe klade diády potěšení-hodnota a instinkt-smysl. Nepřijímá tvrzení, že v člověku je primárním puzení k potěšení, jako hlavní shledává vnitřní orientaci člověka ke smyslu a hledání hodnot. Jinými slovy, poukazuje na intencionalitu duchovního rozměru člověka. „Člověk není puzen instinktem, ale je přitahován hodnotami.“. Svoji vlastní dynamiku má nejen rovina psychického rozměru člověka, ale také rovina jeho duchovního rozměru.
Právě toto puzení k hodnotám vede člověka k hledání hodnoty nejvyšší, kterou je láska. Autor dokonce cituje Hanse Urs von Balthasara podle nějž „smysl bytí spočívá v lásce“. Láska je možná pouze ve vztahu k nějakému ty. Hodnota-hodnoty, k níž je člověk přitahován, má osobní, či dokonce supraosobní charakter nějakého TY. „Pouze duchovní osobě lze říci Ty, nelze říci ty nějaké hodnotě o sobě, něčemu, ani partikulární výseči nějaké osoby, třeba barvě vlasů…“. Absolutní hodnota, která osmyslňuje smysl může být myšlena jako osoba, jako nejvýš dobrá osoba, která „nutně musí být nadosobnou“. V této perspektivě je vůle k moci v přímém protikladu s vůlí milovat. Láska v sobě zahrnuje významuplnost bytí. Moc usiluje o užitkovou hodnotu nějaké věci, ale láska usiluje o lidskou důstojnost. Moc působí egoismus, sobecké zájmy, ale láska činí člověka vnímavým pro hodnoty. Láska nejen že je vztažena k nějakému Ty, ale také umocňuje Já. Existence člověka neustále osciluje mezi modem být a mít, člověk tu není pro to, aby byl, ale aby se stal tím, čím být-má. „Pouze Já, které směřuje k nějakému ty, může integrovat vlastní Es.“.
Moderní svět ovládá podle Frankla matoucí sociologismus. Frankl ho viní z toho, že vše interpretuje pod zorným úhlem podmíněnosti. Sociologismus usiluje o zrelativizování a subjektivizování každé skutečnosti díky sociologické perspektivě, ale přehlíží duchovní objektivitu: logos. Frankl uznává, že vše lidské je podmíněné, avšak tato podmíněnost je mu skutečností, která člověka vybízí a vyzývá k tomu, aby byla překonána. Podmíněnost je člověku úkolem. První část knihy končí pokusem o objasnění toho, čemu autor říká patologie tzv. ésprit du siécle. Tuto patologii charakterizuje čtyřmi základními momenty.
1) Provizornost ve způsobu života, která spočívá v žití ze dne na den. 2) Fatalistický postoj k životu, moderní – ismy jakoby přesvědčovaly člověka, že je pouhý robot s podmíněnými reflexy, instinktivní stroj, nebo produkt dědičnosti, či prostředí apod., čímž je olupován o svobodu a zodpovědnost. 3) Kolektivistická mentalita, která se projevuje nadvládou sloganů, módy, veřejného mínění apod. 4) Fanatismus, který se projevuje ignorováním osobnosti toho, kdo myslí odlišným způsobem.
Tuto atmosféru Frankl interpretuje jako atmosféru nihilistického popření smyslu. Ve druhé části se tomuto nihilismu autor snaží dát hlubší interpretaci. K tomu, aby do psychoterapie mohla být uvedena kategorie hodnoty, povinnosti a smyslu, je nezbytné, aby byl nihilismus překonán. Člověk není tím, čím je, ale je také tím, kým se neustále stává, „nemůže o sobě říct: jsem kdo jsem, nýbrž pouze: jsem tím, čím se stávám, nebo stávám se tím, čím jsem; in actu se stávám tím, čím jsem in potencia.“. Pouze Bůh o sobě může říct jsem který jsem (actus purus). Jestliže smysl lidského bytí spočívá v tomto konstitutivním napětí, pak spočívá v přibližování se existence k esenci. „Staň se tím, čím jsi – chce také říci – staň se tím, čím se jedině ty můžeš a musíš stát“. Smysl života spočívá v tom, že člověk realizuje vlastní esenci. „Otázka po smyslu života je kladena způsobem, který je radikálně konkrétní a odpověď člověk získává pouze aktivně: odpovědět na otázky života znamená z-odpovědět.“
Smysl všeho, absolutní smysl je neuchopitelný, celek nemá smysl, neboť má nadsmysl. Totalita je cele proniknuta nadsmyslem. Nadsmysl je nedemonstrovatelný, nepotřebuje být demonstrován. Je nemožné, ale i zbytečné jej demonstrovat. Člověk ho nemůže nijak postihnout, neboť jej nikdy celý neuchopí. Člověk je však jedinou bytostí, která se po smyslu táže. Avšak Frankl zásadním způsobem upozorňuje, že otázku, jaký smysl má otázka po smyslu, nelze řešit racionálně. Je třeba přestat hledat smysl hledání smyslu. Pakliže je otázka po smyslu něčím řízena, je tím zároveň znehodnocena, protože celek nemá smysl, ale nadsmysl. „Lze říci, že ve své totalitě je svět zbaven smyslu, podobně jako naše existence nemá smysl a ani jej nemůže mít, protože ona sama je smyslem.“. Rozdíl mezi smyslem a nadsmyslem je důležitý nejen v teorii, ale také v praxi. Apriori nemohu o nadsmyslu nic znát, pouze aposteriori. V praxi se ukazuje, že „oslabení víry v nadsmysl znamená jeho eliminaci“.
Smysl/nadsmysl je otázkou existenciální zkušenosti. Nejintenzivnější existenciál smyslu Frankl objevuje ve zkušenosti utrpení. Člověk v sobě nese schopnost trpět, v utrpení je vystaven existenciálnímu okamžiku dotyku smyslu. Člověk sám o sobě rozhoduje, volí, každá taková volba je sebeuskutečňováním. Každá realizace nějaké hodnoty předpokládá utrpení a schopnost trpět. Frankl však shledává, že člověk trpí neschopností trpět ztrátou smyslu, nebo anestezií vědomí smyslu. Utrpení je do jisté míry člověku konstitutivní povinností. Člověku je vlastní tragická struktura existence, „esence člověka spočívá v tom, že je trpící bytostí: homo patiens“. Osmyslněné utrpení je vždy vztaženo daleko za samotnou otázku po smyslu utrpení. „Jedním slovem osmyslněné utpení je obětí.“. V oběti se člověk nalézá a stává tím, kdo neustále rozhoduje o tom co je.
Ve třetí části se autor snaží nalézt východisko z uzavřeného pojetí autonomie člověka, jak ji staví humanistické –ismy. Toto východisko nalézá v transcendentní struktuře bytí, která je vztažena ke smyslu, či k nadsmyslu. Připouští, že Bůh může být pojímán jako tento „nadsmysl“. V tomto duchu je lhostejné je-li kdo ateista, či věřící, neboť v obou případech je vztažen k nadsmyslu osobní povahy, k nadsmyslu, který naslouchá potřebě člověka. Východiskem z existenciálního vakua je Franklovi osmyslněné prožívání utrpení (sacrificium), které transformuje utrpení do autentické povinnosti, do plně smysluplné činnosti. Nauka o esenci člověka se však nemůže omezit pouze na imanentní rovinu. Člověk, který uskutečňuje oběť, současně přijímá nevyslovitelnost nadsmyslu. Sacrificium je prostorem, ve kterém se člověk sebeprojektuje.
V takovém utrpení oběti člověk předjímá sebe sama takového, jaký ve své esenci je. Nihilismus je překonatelný pouze v přijetí existenciality existence člověka. Humanismus je překonatelný pouze v uznání transcendentality lidské existence. Tato transcendentalita směřuje k osobnímu Bohu. Tento Bůh je nevyslovitelný a neuchopitelný, lze v něj pouze věřit a milovat jej, nelze jej znát a mít. Člověk jako Homo patiens je podstatně otázkou po smyslu, odpovídá na otázku, která je mu kladena a jeho odpovědí je osmyslněné utrpení. Homo patiens je překonáním každé deterministické psychologie a sociologie. Frankl se radikálně staví proti humanistickým –ismům, zejména biologismu, psychologismu a sociologismu, které viní z toho, že nahrazují hledání smyslu indoktrinací. Jeho pojetí hledání smyslu, jako základní potřeby člověka, se nese v augustinovské linii člověka srdce a kierkegaardovské linii člověka–nitra, Frankl objevuje niternost, pravdu o člověku, smysl jako transcendentní skutečnost, ke které člověk tíhne, ve smyslu existenciální vertikality. Frankl se sice vyhraňuje vůči sekulárním humanismům, ale nezamítá jejich výchozí intuice, naopak je prohlubuje a analyzuje. Zvláště ceněnou je zde existenciální analýza a psychoterapie. A tak je možno říci, že ve Franklově případě jde o myšlení dialogické, nihilismus moderního myšlení i s jeho relativismem chápe jako negativní teologii, chápe jej jako poslední výkřik člověka avšak nikoliv jako jeho poslední slovo.
Autor své téma, kdy vykresluje nový antropologický model chápání člověka, zpracoval byť stručným avšak obsažným a vyčerpávajícím způsobem. Homo patiens je významným příspěvkem pro uvažování o člověku. Nelze než si přát, aby kniha vyšla také v českém jazyce.