Kultura jako lék, nebo placebo?
NULL
Úvodní fotka:
Vzhledem k tomu, že otázka kultury je konstitutivním a výchozím faktorem, který provazuje všechny oblasti zájmu oboru Transkulturní komunikace, domnívám se, že by veškeré snahy o uchopení termínu kultury měly být předmětem intenzivního zájmu nejen pedagogů, ale také studentů našeho oboru. Před nedávnem mě kolegyně Zdenka Sokolíčková upozornila na knihu, o které se zanícením diskutovali plzeňští antropologové při návštěvě naší katedry. Jde o titul Hany Horákové Kultura jako všelék? (Praha: SLON, 2012).
V českém prostředí není mnoho titulů, které by se komplexním způsobem snažily definovat problematiku vymezení pojmu kultury, a tak se zdá, že kniha Hany Horákové je nenahraditelným a cenným orientačním, ale také interpretačním zdrojem na dané téma. Vzhledem k rozsahu a záběru interpretačních pozic je třeba říct, že pro kohokoli, kdo se zabývá antropologickou platformou kultury, je to práce zásadní, kterou nelze obejít, nevidět a nerespektovat. Tématická blízkost zájmům našeho oboru je navíc znásobena skutečností, že autorka přednáší kromě Metropolitní univerzity v Praze také na Univerzitě v Pardubicích a na Univerzitě v Hradci Králové.
Základní platformou celé práce je dichotomické, někdy spíše dialektické uvažování, které jednotlivé pozice při definování kultury nevnímá jako kontrastní, nýbrž jako komplementární škály odstupňovaných rozdílů. Zajímavým přínosem je, že se autorka snaží vymezit pohyb hraničních pozic této dichotomické struktury chápání kultury v daných dobových diskurzech, například definiční a konceptuální dichotomie mezi Gemeinschaft a Gesellschaft, mechanickou a organickou solidaritou, organickými a smluvními vztahy, multikulturalismem a nacionalismem atp. Horáková si uvědomuje, že existuje něco jako legitimní epistemologický pluralismus kultury a také nelegitimní epistemologický pluralismus kultury, ve kterém se kultura stává jen prázdnou frází, fetišem, zaklínadlem, což u několika významných antropologů vedlo k dekonstrukci kultury a dokonce k zavržení konceptu kultury a jeho nahrazení přesnějšími termíny. Přínosem knihy Hany Horákové rozhodně není perspektiva vágního pluralismu, tedy návrh součtu rozdílných perspektiv, nebo postulát nemetodologického svévolného eklekticismu. Implicitně je v celé práci přítomna otázka po legitimitě a nelegitimitě konceptů a vědomí, že pravda je, jak říká Hans Urs von Balthasar, uložena v symfonické pluralitě uvnitř dichotomie.
Vzorovým modelem podobně řešeného problému byla v dějinách myšlení otázka tzv. legitimního a nelegitimního teologického pluralismu, která kontinuálně probíhá už dvě tisíciletí, ale s největší intenzitou probíhala především od čtvrtého do osmého století našeho letopočtu. Dichotomie legitimních a přeci zdánlivě logicky protikladných pozic mezi, na jedné straně jediným Bohem, který je na druhé straně Trojicí, mezi světu transcendentním Bohem, který je na druhé straně světu imanentním Bohem, mezi Kristovou božskou postatou a Kristovou lidskou podstatou, mezi spásou, která je božským darem a na druhé straně také lidským úkonem, mezi milostí a svobodou, se stala základní platformou křesťanské dogmatiky. Bipolární struktura tajemství víry, uvnitř které probíhá symfonické legitimní kontinuum, vždy zásadním způsobem vytvářelo prostor vnitřní plurality všech dogmatických tezí. Nelegitimními se staly pouze ty pozice, které na bipolární legitimní teologický pluralismus rezignovaly a výlučně se přihlásily k extrému jediného teologického pólu kontinua a deklarovaly vyloučení ostatních pozic legitimního teologického pluralismu na christologické, trinitologické, ekleziologické nebo jiné úrovni.
Proč je to pro naše srovnání důležité? Protože navzdory neuvěřitelné intelektuální práci nesčetného množství autorit v průběhu několika staletí, navzdory legitimnímu teologickému pluralismu bipolární dichotomické struktury, kterou každé dogma implicitně obsahuje, se termín dogma, adjektivum dogmatický, používá v přesně protikladném významu, než ve skutečnosti má. Na prvním místě je to dáno intelektuální ignorancí, ideologickými předsudky, nerespektováním intelektuálního diskurzu tradice, zatvrzelou nepoučeností, která je přesvědčena o nesporné oprávněnosti vlastní i kolektivní terminologické uzance. Společným jmenovatelem však je neznalost. Termín dogma, dogmatický se tak stal jednoznačným pejorativem, negativní nálepkou proti které se každý snaží vymezit, snaží se vyhnout spojení a označení s touto terminologickou kategorií.
Podobně manipulativní, apodiktický, ideologický úzus, založený na neznalosti, právě ohrožuje a strhává i termín kultury. A to si navíc musíme uvědomit, že jde o termín velmi mladý, který za sebou rozhodně nemá tak mohutnou, několikasetletou intelektuální práci jako termín dogma. Hana Horáková poukazuje na svévolné a manipulativně vyprázdněné používání pojmu kultura, který se v ústech mnohých stává pouhou vycpávkou, ve chvíli, kdy nemají co říct.
Jako každá publikace i tato má své nedostatky, místy se zdá, jako by práce naznačovala, že řešení správného chápání termínu kultura spočívá v dialektické metodě, čímž by se podstatně zúžila šíře kontinua dichotomického rozmezí konceptu kultury, které se snaží naznačit. Přes obdivuhodný záběr různých pojetí kultury však ve studii dochází také k zásadním vynecháním nebo opomenutím, což postihuje zejména mímétickou teorii kultury René Girarda (podobně činí i Václav Soukup), která se až na nepatrné výjimky stává v českém prostředí neviditelnou, protože patrně ideologicky nevyhovuje.
Celkově je však studie Hany Horákové velmi podnětná, nabádá k hlubšímu a kritickému pomýšlení kultury a pod tíhou nedostatků jednotlivých konceptů kultury dokonce postuluje potřebu metodologického a teoretického přepracování konceptu kultury. Kéž bychom byly jejími pozornými čtenáři. Ostatně, můžeme si dovolit v prostředí, kde podobné publikace jednoduše chybí, podobný titul jednoduše opomenout?
V českém prostředí není mnoho titulů, které by se komplexním způsobem snažily definovat problematiku vymezení pojmu kultury, a tak se zdá, že kniha Hany Horákové je nenahraditelným a cenným orientačním, ale také interpretačním zdrojem na dané téma. Vzhledem k rozsahu a záběru interpretačních pozic je třeba říct, že pro kohokoli, kdo se zabývá antropologickou platformou kultury, je to práce zásadní, kterou nelze obejít, nevidět a nerespektovat. Tématická blízkost zájmům našeho oboru je navíc znásobena skutečností, že autorka přednáší kromě Metropolitní univerzity v Praze také na Univerzitě v Pardubicích a na Univerzitě v Hradci Králové.
Základní platformou celé práce je dichotomické, někdy spíše dialektické uvažování, které jednotlivé pozice při definování kultury nevnímá jako kontrastní, nýbrž jako komplementární škály odstupňovaných rozdílů. Zajímavým přínosem je, že se autorka snaží vymezit pohyb hraničních pozic této dichotomické struktury chápání kultury v daných dobových diskurzech, například definiční a konceptuální dichotomie mezi Gemeinschaft a Gesellschaft, mechanickou a organickou solidaritou, organickými a smluvními vztahy, multikulturalismem a nacionalismem atp. Horáková si uvědomuje, že existuje něco jako legitimní epistemologický pluralismus kultury a také nelegitimní epistemologický pluralismus kultury, ve kterém se kultura stává jen prázdnou frází, fetišem, zaklínadlem, což u několika významných antropologů vedlo k dekonstrukci kultury a dokonce k zavržení konceptu kultury a jeho nahrazení přesnějšími termíny. Přínosem knihy Hany Horákové rozhodně není perspektiva vágního pluralismu, tedy návrh součtu rozdílných perspektiv, nebo postulát nemetodologického svévolného eklekticismu. Implicitně je v celé práci přítomna otázka po legitimitě a nelegitimitě konceptů a vědomí, že pravda je, jak říká Hans Urs von Balthasar, uložena v symfonické pluralitě uvnitř dichotomie.
Vzorovým modelem podobně řešeného problému byla v dějinách myšlení otázka tzv. legitimního a nelegitimního teologického pluralismu, která kontinuálně probíhá už dvě tisíciletí, ale s největší intenzitou probíhala především od čtvrtého do osmého století našeho letopočtu. Dichotomie legitimních a přeci zdánlivě logicky protikladných pozic mezi, na jedné straně jediným Bohem, který je na druhé straně Trojicí, mezi světu transcendentním Bohem, který je na druhé straně světu imanentním Bohem, mezi Kristovou božskou postatou a Kristovou lidskou podstatou, mezi spásou, která je božským darem a na druhé straně také lidským úkonem, mezi milostí a svobodou, se stala základní platformou křesťanské dogmatiky. Bipolární struktura tajemství víry, uvnitř které probíhá symfonické legitimní kontinuum, vždy zásadním způsobem vytvářelo prostor vnitřní plurality všech dogmatických tezí. Nelegitimními se staly pouze ty pozice, které na bipolární legitimní teologický pluralismus rezignovaly a výlučně se přihlásily k extrému jediného teologického pólu kontinua a deklarovaly vyloučení ostatních pozic legitimního teologického pluralismu na christologické, trinitologické, ekleziologické nebo jiné úrovni.
Proč je to pro naše srovnání důležité? Protože navzdory neuvěřitelné intelektuální práci nesčetného množství autorit v průběhu několika staletí, navzdory legitimnímu teologickému pluralismu bipolární dichotomické struktury, kterou každé dogma implicitně obsahuje, se termín dogma, adjektivum dogmatický, používá v přesně protikladném významu, než ve skutečnosti má. Na prvním místě je to dáno intelektuální ignorancí, ideologickými předsudky, nerespektováním intelektuálního diskurzu tradice, zatvrzelou nepoučeností, která je přesvědčena o nesporné oprávněnosti vlastní i kolektivní terminologické uzance. Společným jmenovatelem však je neznalost. Termín dogma, dogmatický se tak stal jednoznačným pejorativem, negativní nálepkou proti které se každý snaží vymezit, snaží se vyhnout spojení a označení s touto terminologickou kategorií.
Podobně manipulativní, apodiktický, ideologický úzus, založený na neznalosti, právě ohrožuje a strhává i termín kultury. A to si navíc musíme uvědomit, že jde o termín velmi mladý, který za sebou rozhodně nemá tak mohutnou, několikasetletou intelektuální práci jako termín dogma. Hana Horáková poukazuje na svévolné a manipulativně vyprázdněné používání pojmu kultura, který se v ústech mnohých stává pouhou vycpávkou, ve chvíli, kdy nemají co říct.
Jako každá publikace i tato má své nedostatky, místy se zdá, jako by práce naznačovala, že řešení správného chápání termínu kultura spočívá v dialektické metodě, čímž by se podstatně zúžila šíře kontinua dichotomického rozmezí konceptu kultury, které se snaží naznačit. Přes obdivuhodný záběr různých pojetí kultury však ve studii dochází také k zásadním vynecháním nebo opomenutím, což postihuje zejména mímétickou teorii kultury René Girarda (podobně činí i Václav Soukup), která se až na nepatrné výjimky stává v českém prostředí neviditelnou, protože patrně ideologicky nevyhovuje.
Celkově je však studie Hany Horákové velmi podnětná, nabádá k hlubšímu a kritickému pomýšlení kultury a pod tíhou nedostatků jednotlivých konceptů kultury dokonce postuluje potřebu metodologického a teoretického přepracování konceptu kultury. Kéž bychom byly jejími pozornými čtenáři. Ostatně, můžeme si dovolit v prostředí, kde podobné publikace jednoduše chybí, podobný titul jednoduše opomenout?
Úvodní fotka: