Blog z Norska – II. část

Na každém kroku jsou lidé s malými dětmi. A podobně potkávám mnoho lidí na vozíku, snad je to tedy tím, že město má ve veřejném prostoru méně bariér. V autobuse se ptám sousedky, která učí děti s různými handicapy. Říká, že to zase tak snadné není, často musejí předem domlouvat, kdy přesně a kam pojedou. Má ve skupině taky nevidomé a zrovna je na cestě do lesa poslouchat s nimi přírodu.
Zkoumám Oslo. Často mi připadá hodně nesourodé, některá prostranství obří, v reprezentativních částech města se ztrácím v plochách náměstí, než přejdu z jednoho konce na druhý. Staré domy jsou promíchané s devatenáctým stoletím i ultramoderními stavbami. Současná architektura je mnohdy průměrně skleníkovitá jako všude, ale jsou tu krásné kousky! Třeba muzeum moderního umění Astrup Fearnley a opravdu zábavná budova Opery.
Zaujal mne kostel ze 13. století ve venkovní expozici Muzea lidové architektury. Na konci osmnáctého století byly z Gol v oblasti Hallingdal převezeny ty části, které byly považovány za středověké, zbytek byl doplněn novým materiálem. Celý je ze dřeva, zdobený ornamentálními řezbami, které vycházejí ze severských tradic. Prostor osvětlován jen několika malými otvory pod stropem a z tmavého pozadí nezřetelně vystupují tváře králů vytesané do sloupů nad presbytářem. Zvláštní atmosféra temného svatostánku.
Odpoledne prší se skoro tropickou intenzitou. Z kanceláře v sedmém patře univerzitní budovy je vidět na komplex dřevěných domků a hřišť, univerzitní školku. Zdá se, že se tu s dětmi pracuje v menších skupinách, na zahradách školek i po městě bývají k vidění hloučky sedmi, osmi dětí vždy s doprovodem dvou dospělých. A jak tak leje, výskání pod okny neustává, pláštěnkoví trpaslíci jezdí na kolotoči a společně s vychovateli plácají bábovky v promočených pískovištích. Norové si, zdá se, příliš nelámou hlavu se špatným počasím. A když je krásně, dovedou si to vážně užít. K večeru je přístaviště plné chodců, kteří nastavují tváře jarnímu slunci. A promenáda je vybavena nejen lavičkami skoro lenoškového typu, o kousek dál je veřejný „slackline“, popruh k „chození po laně“. Nastupuji na loď do Nesoddenu, abych dnes ještě něco stihla přečíst. Je tu tolik zdrojů, že jsem nadšeně smutná nad tím, jak se to všechno nedá stihnout.