Blog z Norska – I. část

V Oslu je ještě nesebevědomé jaro, první květy a tráva pomalu nabírají sílu. Norové už v lehčím oblečení a já mám vcelku spokojeně skoro plnou zimní výbavu. Bydlím na poloostrově Nesodden, cesta na univerzitu je na několik přestupů včetně cesty lodí přes záliv. Po prvních zaváháních to ale (hlavně díky skvělému elektronickému systému) není příliš složité. A jsem ráda, vidím město i okolí, krásnou a „cizí“ krajinu. V norském způsobu žití vnímám jakousi uvolněnost. Chybí tu český žánr sebeprezentujících předzahrádek, které mají kolemjdoucím sdělit, že je vše uspořádáno, „jak se očekává“.

Bydlím ve sto let staré dřevěné vile/domku. Je krásně, jednoduše a pohodlně zařízen, ale dívat se na něj českýma očima je zvláštní. „Doma“ jsme totiž zvyklí věnovat značnou dávku energie tomu, abychom se oddělili od vnějšího světa, ochránili vnitřek. A tady, v Norsku s pověstně chladnou zimou najednou stojím v obývacím pokoji s dřevěnými zdmi a velkými okny. V českých kategoriích je to „víkendová chata“, kam si člověk zaskočí na pár dní hrát si na kontakt s přírodou. Pro úplnost dodávám, že to nelze svádět na něco jako důsledek nedostatečných životních zdrojů.

Na Katedře sociální antropologie jsem přivítána nesmírně přátelsky a vstřícně. Thomas H. Eriksen je slavný antropolog a k tomu skromný člověk s nohama na zemi. Většina jeho spolupracovníků je teď v terénu, potkat bych je měla příští týden během workshopu o klimatických změnách a kapitalismu. Bude to velká událost.

Úterý začínám přednáškou Thomase Eriksena určenou doktorandům různých oborů. Mluví o smyslu antropologie, o jejích hlavních přístupech, vlivných osobnostech a školách. Antropologická smršť v devadesáti minutách! Potom se přidávám ke schůzce T. Eriksena s Monicou Heller. Jak sedím mezi minulou prezidentkou Asociace amerických antropologů a současným prezidentem Evropské asociace Sociálních antropologů, vnitřně žasnu nad tím, jak nekomplikovaně rozhovor plyne a jak samozřejmě se na mne obracejí tam, kde tuší, že bych potřebovala vysvětlení či komentář.

Brzy odpoledne opouštím „svou“ kancelář zapůjčenou od nepřítomného badatele a v krásném počasí zkoumám centrum Osla, královský palác, přístav, pevnost Akershus. V muzeu Edvarda Muncha je skvělá výstava, která konfrontuje Muncha (1863 – 1944) s Robertem Mapplethorpem (1946 – 1989), kontroverzním americkým fotografem. Jsou si navzájem podobní vzdorem vůči konvencím, tématy sexuality, bolesti a smrti, sériemi autoportrétů. Vážně strhující dialog, jsem na konci výstavy mnohem dřív, než bych chtěla.

PS: Předchozí série blogu z Norska od Zdenky Sokolíčkové je k mání ve starších komentářích transkulturního webu, například tady. https://transkulturnikomunikace.cz/novinka/236/blog-z-norska-1-dil?filter=All&page=3