Erlitztal

Motivů může být několik, romantické dobrodružství, nácvik ztepilosti, botanická nebo geobotanická expedice, mapování krajiny, průzkum změn meandrů řeky, ale také mapování kulturních pohybů a posunů, které mohou indikovat kulturní proměny probíhající uvnitř české společnosti. Zlí jazykové by jistě ještě nějaké motivy našli. Kultura je vždy konstruována mnoha faktory, je dynamickým pohybem. Jedním z jejích základních faktorů je způsob interakce mezi člověkem a jeho přirozeným prostředím. Údolí Divoké Orlice v Erlitztalu můžeme vnímat jako specifickou a unikátní kulturní laboratoř takové interakce. Proč unikátní? Nevím o jiném údolí v Česku, které by nebylo na straně hor svažujících se směrem do vnitrozemí. Běžně vedou hranice buď horskými územími, nebo po hřebenech hor. Zde vede hranice v údolí za horami, na odvrácené straně Orlických hor a nejedná se vůbec o nějakou nepatrnou kapsu, jde téměř o třicet kilometrů. Hranici zde netvoří hřebeny Orlických hor, ale koryto Divoké Orlice. Údolí je rozděleno. Historicky tomu tak ale nebylo, údolí žilo ve vzájemné symbióze na obou březích.

Koryto Divoké Orlice má zvláštní vytrvalost a sílu. Ve třetihorách Divoká Orlice obrátila směr toku pohybem zemských desek a masivů a prorazila si cestu do českého vnitrozemí. Meandry řeky byly stejně tak ničivé jako životadárné. Nikdy nebyly napřimovány, takže se zavrtávají do krajiny podle přírodních daností ve velmi okouzlujícím rytmu zákrut a rozvodí.

Naši cestu jsme začali v Klášterci nad Orlicí. Byl čtvrtek, krásný den. Klášterec má prastarou historii, jeho význam stoupl ve 13. století, díky výstavbě významného kláštera a špitálu cyriaků, přesněji Řádu křižovníků s červeným srdcem. Kdo chodil na přednášky z dějin mnišství a řádů, si možná vybaví, že šlo o špitální řád, který posléze přijal augustiniánskou řeholi. V Klášterci cyriaci vybudovali nejen duchovní centrum, ale také centrum hospodářské a kulturní. Kolem Klášterce se divoká krajina stále více stávala krajinou kulturní. Řeholníci zde vedli duchovní správu, patrně špitál s péčí o nemocné a dům k hoštění poutníků. Klášter v roce 1421 zcela zdecimovali husité, budovy byly vypáleny, zbořeny a řeholníci umučeni. Zbyl jen kostel, který sloužil a stále slouží jako poutní kostel, ve kterém je uctívána Panna Maria Klášterecká. Zbylo i několik podmanivých maleb, které byly všeho svědky.

V Klášterci také žila stigmatizovaná dívka Anička Tomanová (1907-1957). V dějinách máme zdokumentováno asi 500 stigmatizovaných. Zajímavým faktem je, že se tento mystický jev vyskytuje téměř výlučně v katolické církvi. Prvním byl svatý František z Assisi, který obdržel stigmata 14. září 1224 na hoře La Verna v toskánských horách v Itálii. Ve dvacátém století byly nejlépe zdokumentovány a známy stigmata Terezie Neumannové z Konnesreuthu (1898-1962) v Německu, jen kousek od českých hranic, ta obdržela stigmata v r. 1926, dále svatého kapucínského patera Pia z Pietralciny (1887-1968), ten obdržel stigmata r. 1918 a pro mě nejzajímavější byl osud stigmatizované Marty Robinové (1902-1981) z Francie, která byla stigmatizována v r. 1930, nadto od roku 1929 až do své smrti její tělo zcela odmítlo jakoukoliv potravu, žila pouze z eucharistie (přijímání Nejsvětější svátosti oltářní). Zvláště z Marty si věda udělala pokusného králíka, výsledkem bylo jen prohloubení utrpení těchto omilostněných osob bez jediné opory pro přirozené vysvětlení tohoto jevu. Všichni zmínění svá stigmata na těle nesli až do své smrti. Anička byla od raného dětství většinou upoutána na lůžko. Ve čtyřech letech byla vážně zraněna při požáru a postupně zcela ochrnula. Léčebné procedury její stav jen více a více zhoršovaly. V červnu 1944 při primiční mši svého bratra Bernarda obdržela stigmata na rukou, na nohou, v boku a na hlavě. Rána pod srdcem byla 13 cm dlouhá a 7 cm široká. Anička z ran často a silně krvácela: „Stigmata pravidelně krvácela, zejména když Anička v pátek prožívala v extázi Kristovo utrpení a podle očitého svědka také Kristovo bičování a na zádech se jí objevily krvavé rány.“ Anička se stala smírčí obětí, zvlášť silně prožívala eucharistickou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Velmi silně si vážila kněžského svěcení, „vnímala kněžské požehnání, i když žehnajícího neviděla. Když ji navštívil někdo se svěcením, rozlišila, zda se jedná o biskupa, kněze, nebo jáhna, přestože dotyčného neznala a on byl v civilním oděvu. Mezi její charismata patřilo i rozeznávání posvěcených předmětů… své přirozené i mystické utrpení obětovala především za kněze a za svatost jejich života.“  Své mystické přilnutí ke Kristově oběti na kříži nabídla a obětovala za svobodu Církve a perzekuci řeholí. Ve svých viděních nahlédla, co po r. 1948 nastane. Aničce na srdci ležel i osud národa. Své utrpení a modlitby nabízela za ty, kdo se stále více ztráceli v každodenních starostech a utrpení. Navzdory tuhé perzekuci ji navštěvovalo mnoho lidí. Podle sdělení dodnes žijících svědků měla pro každého dobré a povzbuzující slovo. Anička se stala dominikánskou terciářkou, o jejím charismatu a duchovním prospěchu pro nesčetné jedince, dokonce i o zázracích na její přímluvu vypověděla celá řada osobností, mezi nimi i významný pražský intelektuál, kanovník Antonín Stříž, který byl jejím posledním duchovním vůdcem.

O Aničce jsem slýchal vyprávět osobně od několika lidí. Naposledy od jedné rodiny našich blízkých přátel, která hospodaří na zemědělské usedlosti nedaleko Úsova. Někteří její starší členové se s Aničkou osobně setkali.

Po návštěvě kostela a krátké modlitbě jsme se posilnili zmrzlinou a vydali se dále cestou k přírodní rezervaci Zemská brána. Zde byla cesta lemovaná naučnou stezkou, která nás prováděla balvanitým, převážně rulovým údolím Divoké Orlice plným peřejí. Cestou jsme potkali a prozkoumali jednopatrový pěchotní srub R-S 54 a linii lehkého opevnění, tzv. řopíky. Vše bylo vystavěno v letech 1937-8 jako součást pohraničního opevnění země. Po kilometru jsme došli k Ledříčkově skále, kde žil podle pověsti loupežník Ledříček. Ve výšce asi deseti metrů nad zemí se ukrývá jeskyně. Nedaleko tzv. Pašerácké lávky jsme uprostřed lesa podle pečlivě poskládaných kamenů identifikovali místo, kde stával ještě do třicátých let dvacátého století malebný empírový lesní zámeček Lusthaus se dvěma rybníčky, parkem a loukou kolem dokola. Zámeček fungoval také jako mlýn. Dnes je to místo uprostřed lesa jen těžko k nalezení. Zde jsme nemohli nenavštívit nedalekou zvelebenou Orlickou chatu – Rampušák. Zde si děti užily koz i oveček a my odpočinku.

Fauna a flora Orlických hor není z důvodu geologického podloží a vymizení původních smíšených lesů příliš bohatá. Avšak u řeky je o něco rozmanitější. Zde totiž ještě přetrvávají smíšené porosty a polopralesy. Sice tu převažuje smrk ztepilý, ale nezřídka se objevuje také buk lesní, javor horský, jedle bělokorá nebo olše lepkavá. Roste tu i několik chráněných rostlin. Krásu diference doplňují ptáci, mezi nimi je zde možné zahlédnout skorce vodního, konipase horského, volavku popelavou nebo ledňáčka říčního. Naše kluky ale momentálně nejvíce zajímá hmyz a brouci. Matouš se na cestu vydal z profesionální epruvetou a lupou. Janeček celou cestu toužil po tom samém, ale Matouš mu vše velkoryse půjčoval a tak interiér epruvety navštěvovali tesaříci, zlatohlávci, cvrčci, kobylky apod. Téměř na konci naučné stezky na nás čekal kamenný most přes Divokou Orlici. Původní most byl zbudován italskými dělníky v roce 1903. Zde jsme se vykoupali v řece, užili si balvanů, sebrali několik pravých hřibů a vydali se po levém-polském břehu dál. Zde jsme objevili stařičkou kamennou cestu, patrně starý náhon a zbytky starého mlýna. Po chvíli jsme došli ke krásné hospodářské usedlosti, kde hospodařila sympatická polská rodina. Dali nám tři vajíčka na smaženici a pokračovali jsme dál. Cestou jsme u luk nalezli krásnou barokní pietu a o kousek dál sousoší, kde jsme postavy nedokázali identifikovat.

Pak už jsme se znovu přebrodili řekou na českou stranu, vylezli do svahu lesem na vysoký kopec, kde se pásly krávy, a pod bukem si rozložili ležení. Na ohni jsme si uvařili smaženici a uložili se ke spánku. Noc měla být chladná, asi 7 stupňů, zato jasná a buk nás chránil před rosou. Zima nám nebyla. Ráno jsme si hned udělali teplou polévku s houbami. Spali jsme na kraji lesa nad Bartošovickými loukami s výhledem na zmíněný kostel Navštívení Panny Marie na polské straně.

Cestou do Bartošovic jsme k tomuto kostelu do Polska zašli. Stálo před ním sousoší Jáchyma a Anny. Hlavní cíl byly ale Bartošovice. V Bartošovicích před poválečným odsunem Němců žilo nastálo celkem dost obyvatel. V roce 1930 to bylo 735, v roce 2001 to bylo jen 218. Mnozí z nich zde hospodaří, ale obilí už nepěstuje nikdo. Při srovnání historických fotografií se současným stavem je patrné, jak kulturní krajina zarůstá a sukcese lesa se blíží k obci. Uprostřed vsi ještě funguje malý krámek. Zde jsme si dali několik chodů zmrzlin a pokračovali za slunného počasí kolem bartošovického kostela a fary, kde si zřídila své zázemí komunita Chemin neuf, dál loukami zpět k řece. Cestou jsme potkali smečku místních dětí, které si v lese vybudovaly tajnou chýši a pořádaly zde dobrodružné hry. Děti nás přátelsky přivítaly a pozvaly k hrám. Pak naši kluci na louce ulovili několik cvrčků a šli jsme k Vrchní Orlici. Dnes je to jen několik samot a zemědělské družstvo, které tu vybudoval pater Suchár se svým sdružením. Kostel se pomalu obnovuje ze žalostného stavu, do kterého jej uvedla nepřízeň doby a neblahá přízeň pionýrů. Před odsunem zde žilo 250 obyvatel, všichni zde hospodařili, dnes je to jen nepatrný zlomek. U kostela jsme si opekli buřty, zahráli na schovávanou, v potoce vyprali oblečení, protože Janeček spadl cestou kolem krav do bažiny a celý se zráchal.

Dál se vydáváme do tři kilometry vzdáleného Neratova, ale tentokrát povede cesta neprostupným houštím. Využíváme zvířecí stezky a s překvapením zjišťujeme, že jdeme po staré hospodářské cestě, vyskládané kamením. Zcela jistě tu dlouhé roky člověk nešel, je to zvláštní pocit. Objevujeme zbytky kamenného mostu, zbytky stavení a po kilometru znovu zbytky mostu a stavení. Nalézáme náhon, byly to tedy mlýny, pily nebo hamry. Zde však šlo podle pramenů o mlýny. V Neratově jsem se od jednoho starousedlíka dozvěděl, že jeho rodiče sem ještě po válce vozili obilí, které vypěstovali, aby se semlelo na mouku. Život zde zcela vymizel, občas najdeme jen zídku, nebo křížek. Tři kilometry jdeme dvě a půl hodiny. Téměř na konci vylézáme na Neratovské nivy, nádherná mokřada, s odvodňovacími tůněmi a hájky s mohutnými kmeny. Jsme okouzlení, děti si užívají tůňky. Za Neratovem nás zase budou čekat Neratovské louky, obojí je půvabná přírodní rezervace. Nalézáme oměje, prsnatce, dozvídáme se, že zde sídlí čáp černý, jestřáb lesní, čolek horský, čolek obecný, ropucha obecná, skokan hnědý, skokan ostronosý, zmije obecná, užovka obojková a střevle potoční. Na zemi se v poslední chvíli vyhnu slepýši, kterého jsem málem zašlápl. Bylo to mládě, dospělý dorůstá až 45 cm. Často se zde objevuje také chřástal polní, ale toho jsme neviděli, stejně jako krásného brkoslava severního. Zato skorce vodního jsme patrně zahlédli.

Do Neratova přicházíme už kolem sedmé večer. Na faře nám dovolili, abychom se vyspali v podsadových stanech, které tam mají pro poutníky. K tomu nám dali ještě vajíčka a cibuli na smaženici s fazolemi a sýrem. Hned jsem rozdělal oheň a uvařil jídlo, sotva jsem ho dodělal, prudce se rozpršelo, ale nevadilo nám to, byli jsme v teple a suchu. Jídlo chutnalo báječně. Místní farář, prezident Diecézní charity Josef Suchár přišel až pozdě večer. Co ten člověk dokázal je k nevíře! Obnovil místní zdemolovaný a zpustošený kostel, kolem sebe vytvořil komunitu pěstounských rodin, založil a udržuje statek, hospodářství, chráněné dílny, školu, v zimě prohrnuje cesty, často až k Orlickému Záhoří a Bartošovicím. Bez něj by často autobusy a auta neprojely. Je největší zaměstnavatel v okolí. Lidé jako pater Suchár jsou skutečnou nadějí hor. V Neratově je však sukcese lesa a houští ještě patrnější než v Bartošovicích. Les máme za stanem, svírá celý Neratov. Ještě v padesátých letech byl les téměř v nedohlednu, až na svazích hor. Před válkou zde žilo a hospodařilo 378 obyvatel, v současnosti je to především díky pateru Suchárovi 50 obyvatel. Bez něj by zde už asi nastálo žil jen málokdo. Vytratí-li se z místa lidé, vytratí se řemesla, hospodaření, vztahy zhrubnou, vše pohltí divočina. Chalupáři kosí trávu jen kolem chalupy, krajina zaroste. Z oblasti se postupně vytratilo zemědělství, oslábl chov a pastevectví, lesní hospodářství hrstka usedlíků nezvládá, lesy zarůstají, houstnou, z kraje se také vytratily pily, sklárny, mlýny, dřevozpracovny, řemeslníci a nakonec i hostince. Postupně zanikají pěšiny, stezky a cesty a spolu s nimi místní legendy, příběhy, pověsti, paměť krajiny. Vytrácí se také solidarita a víra. Bez víry zde žít nelze.

Ráno je kouzelné, opět svítí slunce. Využívám toho a jdu si promluvit s místními k obchodu. Nakoupím vdolky, pohledy a jdu zpět k Vrchní Orlici, kde jsme den před tím nechali nůž, když se vracím, téměř u Neratova mi zastaví stařičké auto. Místní si pomáhají a tak mě kousek sveze. Pán mi vypráví, že u Nové vsi za Neratovem dělají vrt a z něj něco začalo vytékat do řeky a zbarvovat ji. Jel se na to podívat, ryby ale přežívají, není to vážné. Vyprávěl mi o svých rodičích, kteří zde po válce hospodařili a pěstovali obilí. To oni jezdili do mlýna, který jsme den před tím objevili. Má radost a žasne, že jsme tam byli. Rozloučíme se a jdu pro rodinu. Navštíví nás pater Suchár a jdeme na mši. Zrovna náhodou je v kostele oslava zlaté svatby rodiny našich přátel, po ní začíná další svatba, tentokráte mladého páru. U kostela potkáváme patera Tomáše Holuba a patera Martina, ředitele radia Proglas. Jdu ke zpovědi, ostatně poutní místa prý lámou i kameny. A Neratov svým příběhem inspiruje jako Fénix z popela. S Neratovem se loučíme obligátním zmrzlinovým nášupem. Po louce sestupujeme k řece, přebrodíme ji a slatí lezeme k rybníčku na polské straně. Nedá nám to, jsme v horách, neodoláme a všichni se vykoupeme. Je to úžasné! Poté se korytem potoka dobrodíme opět k řece, přebrodíme ji na českou stranu a přes nivy dojdeme do Zvonkového údolí, kde mají chatičku naší kamarádi Honza a Tina, kteří nám od ní půjčili klíče. Jdeme kilometr do nitra lesa. Chatička je u potůčku a kolem malý palouk. Brzy zjistíme, že v lese jsou ovocné stromy. Nebyl to ještě do nedávna les, ale sad, louky a pastviny. Chatička byla kdysi vejminek, původní usedlost byla zbořena. V lese nalézáme ještě tři jiné „usedlosti“. Les ale všechno pohltil. Poslední zbytek louky je kolem naší chatičky. Je to krásné a úzkostné zároveň. Myslím na původní obyvatele, jejich lásku k horám, údolí, jejich skromnou a tuhou dřinu.

Nemohu nepomyslet na tragédii dějin, která se nahromadila a zvlášť hrozivě dopadla na zdejší kraj. Bez víry zde člověk žít nemůže. Nemůže zde totiž žít bez silné důvěry a naděje, víry v člověka a ochoty pomoct bez nároku na prospěch. Lidé tu ale nesli a živili dva zdroje víry, která tmelila společenství. Jeden vycházel z vertikální transcendence. Učil místní lidi hluboké víře a lásce, vycházel z evangelia a jeho rozvíjení v křesťanské tradici. Místní lidé byli velmi zbožní a solidární. Druhý zdroj vycházel spíše z horizontální transcendence upínající se k jednotě krve, národa a jazyka. Nacionalizující tendence nahrazující a kontaminující onen první zdroj nakonec způsobily skutečnou pohromu. Hory, zdejší život z podstaty, hmatatelně a viditelně indikují i pohyby a procesy v nížině a městech. Konstrukce sociální reality bez hlubší interakce se zdroji přirozeného prostředí, otevírá prostor pro entropické procesy v kultuře. Sukcese neprobíhá jen na rovině lesa a houštin, ale také na rovině vztahu k jazyku, k poezii, literatuře, kulturních tradic, současně na rovině vztahu k fyzickému pohybu, chůzi, hraní na hudební nástroje a fyzické práci.

Poslední den, v neděli, mělo pršet. Původně jsme měli jet autobusem do Deštného v Orlických horách a pak do Nového Města nad Metují, domů. Ráno ale svítilo sluníčko a děti chtěly do Deštného pěšky. I Terezka řekla, jestli by to nešlo. Vzal jsem mapu a rychle spočítal, jestli to zvládneme. Znamenalo by to totiž dva kilometry do strmého a neprostupného svahu s převýšením 270m na necelé dva kilometry a pak 17 kilometrů po turistické hřebenové magistrále do Deštného. Měli jsme na to 4,5 hodiny. Hlasovali jsme a zvítězila chuť jít pěšky do Deštného. Rychle jsme poklidili a vydali se vzhůru. Až ke Kunštátské kapli svítilo slunce, výhledy na podhůří nás dojímaly, ale ještě víc děti, hlavně Rozárka. Tak dlouhou trasu už to jednou ušla v Beskydech a tak jsme věděli, že to půjde. Sotva jsme dorazili do Deštného, strhl se neuvěřitelný záplavový slejvák. Vše bylo načasované na minuty. Já nepoužil ani pláštěnku. Autobus jsme stihli. Nálada byla výtečná, v autobuse děti skotačily a hrály hru na to, kdo cestou objeví víc domácích a divokých zvířat. Druhý den ráno začala škola. Matouš vyprávěl třídě nadšeně o svém výletu proti proudu Divoké Orlice. My s Terezkou cítíme radost a vděčnost. Není třeba jezdit daleko, utrácet za prázdniny velké peníze. Úžasná neobjevená místa nás čekají doslova za humny a za pár korun.