Zvičina a Les království – Ještě, že jsou místa, kde není signál!

Ve strhující písni skupiny Živé kvety zpívá Lucia Piussi „ještě, že jsou místa, kde není signál“. Symbolicky tak ukazuje na to, že určité skutečnosti vystupují z našeho hlubinného nitra jen díky poodstoupení od mechanických struktur zahlušeného sebeochromení městským nebo civilizačním způsobem života. Jistě, město není nic zlého, má svoje kouzla, tajemství, plní celou řadu fascinujících funkcí a je také zrcadlem, které nabízí ojedinělý portrét důležité dimenze enigmatického lidství.
Jenomže je také úkladnou léčkou, narcistním obrazem Doriana Graye, vábničkou sebezahleděnosti, bezohledným vírem Maelströmu, který svou totalitně-absolutizující mocí vtahuje pod svou obedienci nejen člověka, ať už se nachází kdekoliv, jeho uvažování, jeho touhy a potřeby, formy jeho materiálního i duchovního světa, ale také samotnou přírodu, čas a prostor.
Od roku 2007 žije ve městech více než polovina obyvatel planety a v roce 2050 by to podle demografických modelů mělo být 75% obyvatel. Proto je člověku nezbytností, aby si od města v hlavě aktivně vytvořil určitou distanci, aby tak vnímal své sepětí s přírodou, jejíž je součástí, aby byl schopen rozeznávat barvy a vůně, aby cítil, jak silně o něm vypovídají přírodní cykly, voda nebo naopak její nedostatek v krajině, trpělivý růst a nazrávání plodů, jejich autoritativní apel po lidské interakci, která nestrpí odklad na potom. Nejlepšími prostředky k takovému odstupu, půstu od „města“ v hlavě, je trpělivá starost o zvíře nebo zahradu, a potom také chůze, nejpřirozenější způsob pohybu v krajině.

Celý text si můžete přečíst zde