Za krajanskými Čechy do rumunského Banátu

Za krajanskými Čechy do rumunského Banátu.
reflexe červnové exkurze
Radek Martinek

Rovensko – Gerník – Svatá Helena
Na počátku české přítomnosti v dnešním východním Rumunsku v bezprostřední blízkosti srbských hranic byl maďarský obchodník se dřevem a dobrodruh Josif Magyarly. Ten si ve 20. let 19. století pronajal od vojenského eráru několik tisíc hektarů v zalesněných oblastech v hraničním pásmu. Levnou pracovní sílu ochotnou pracovat v náročných podmínkách hledal až v dalekých Čechách. Jeho agenti líčili život v jižním Banátu nepochybně pouze v růžových barvách, protože zájemci se jen hrnuli. Byly to hlavně rodiny z oblastí vyčerpaných dlouholetým pobytem vojsk během napoleonských válek, hlavně z Čáslavska, Příbramska a Posázaví a z hraničního pomezí Plzeňska a Domažlicka. První desítky českých rodin se vydaly na strastiplnou pouť v polovině roku 1823. K Dunajské soutěsce cestovali přes dva měsíce na vozech tažených voly přes Vídeň a maďarskou pustu. Jiní se v následujících letech odvážili použít i vorů na řece Dunaji.Dějiny kolonizace nynějšího rumunského příhraničí mají však mnohem delší trvání. V roce 1716 se podařilo rakouskému vojevůdci Evženu Savojskému definitivně porazit Turky a následně je i vytlačit z bezprostřední blízkosti hranic mnohonárodnostní habsburské říše. V řídce osídleném kraji vznikla najednou zcela nechráněná východní hranice. Strategickým zájmem vídeňské vlády bylo v co možná nejkratší době dosídlit hornatou oblast obyvatelstvem především z Rakouska a Štýrska, ale i z Uher, Slovenska a z Čech. Po celé 18. století vznikaly v kraji nejprve vesnice s německy mluvícím obyvatelstvem. Služba u hraničářských pluků byla sice náročná, ale měla i značnou společenskou prestiž, proto mezi prvními českými osadníky jsou ve 20. letech 19. století i početné rodiny z Domažlicka a Plzeňska, předcházely jim však nejprve německy mluvící rodiny ze stejných oblastí. Postupně ve třech hlavních vlnách přicházely rodiny dřevařů (převažovali v letech 1823-1825), hraničářů (1826-1828) a zemědělců (1862-1864).
Život první generace přistěhovalců byl nejtěžší. Museli si nejprve najít místo pro dům a zahradu, vykácet les a začít obdělávat kamenitou půdu. Trvalo dlouho, než z jednoduchých zapuštěných zemnic z udusané hlíny vznikly postupně polodřevěné a následně i kamenné či zděné domy dnešních statků.

Kulturní endemit
V řídce osídlené oblasti jižního Banátu vznikly postupně v 18. a 19. století osady a vesnice s obyvatelstvem různých národností. Mimo příchozích z Čech a Moravy sem tu usídlovali i Srbové, Rusínci a již zmiňovaní Němci. Českých vesnic bylo původně více, některé však zanikly krátce po začátku systematické kolonizace, především vlivem nevhodně vybrané lokality (např. osada Elizabeta zanikla kvůli nedostatku spodní vody), jiné byly zatopeny vznikající přehradní nádrží železná vrata (osada Nový Župánek a Nová Ogradina). Do dnešní doby si zachovaly svou identitu šest českých vesnic, tj. Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibenthál a Šumice.
Vnitřní identitu obyvatel českých obcí vždy výrazným způsobem formovala křesťanská víra. Ta určovala a koneckonců stále určuje modlitby a bohoslužby během všedních i svátečních dní stejně jako dynamiku liturgického roku, kde období radostných oslav vánočních a velikonočních svátků předchází výrazné doby zklidnění a usebrání v kajících dnech adventního a postního období. Naprostá většina českých kolonistů totiž byla římskokatolického vyznání (přes 95 %), ostatní se hlásili k evangelíkům a v poslední době i k baptistům. Výstavba kostelů v jednotlivých obcích umožnila posílení nejenom náboženských aktivit, ale i vědomí národnostní sounáležitosti, kulturní identity a slovesnosti. Náboženský život byl však pro většinu obyvatel i významnou duchovní a morální oporou při těžké práci a neustálém boji o přežití v izolovaných horských oblastech. Starobylé zvyky doprovázejí dodnes různé slavnosti a svátky církevního roku, především v adventním a postním období. Rozmanitá pravidla ať už církevního či krajového rázu určují i způsob a barvu oblékání stejně jako postní či sváteční jídelníček.