Výukový pobyt ERASMUS na Kaunas University of Technology, Litva

První dojmy z Litvy, ať už Vilniusu, kam mi přeletělo letadlo, nebo z Kaunasu, kde zůstávám až do pátku, jsou smíšené. V mnohém se České republice podobá: na první pohled je patrná devastace způsobená desetiletími ruské nadvlády a budováním lepších zítřků, země je to maličká, jazyk pro okolní svět těžko srozumitelný, přírodu mají nejspíš velice krásnou, ve srovnání se zeměmi bývalého západního bloku je tu lacino, ale zase trochu špína, vedle sebe koexistují oprýskaná sídliště ze 70. let a pomníky soudobého kapitalismu v podobě nákupních center, a tak dále. Jistě by se našly i rozdíly, například ten, že Litva je katolická, což je dáno především historií spojenou se sousedním Polskem. Z novodobých dějin je nejzajímavější a nejtragičtější kapitolou nadšení, s jakým byla za druhé světové války v Litvě „vyřešena židovská otázka“. Odhady se pohybují mezi 150 a 300 tisíci litevských židů zahynuvšími během nacistické okupace mezi lety 1941 a 1945, kterou mnozí obyvatelé dnešních tzv. pobaltských republik chápali jako osvobození ze spárů příliš velkého sovětského souseda. Více se o tématu dozvím snad ve třídě a také v Židovském muzeu ve Vilniusu.

Zítra začíná moje výuka, zapsáno je neskutečných 65 studentů, především posluchači sociologie a sociálního vzdělávání, ale také studijních oborů „leadership“ a „veřejná správa“.

Stydliví Litevci – 26.2.

Třída dnes byla nabitá mladými lidmi, kteří nebyli ochotní ze sebe vypravit kloudného slova. Dozvěděla jsem se, že Litevci mají velmi vysoké skóre na Hofstedeho „risk avoidance“ škále neboli že se drží zpátky, pokud si nejsou jistí. Třebaže mě kolegové ujišťovali, že potlesk po skončení výuky je v Litvě nezvyklý a tudíž nemůže jít o jednání ze zdvořilosti, zkusím zítra přitvrdit a donutit studenty více mluvit. Až bude u nás učit profesor Freise, musíte bý lepší než stydliví Litevci!

Odpoledne jsem se vydala do muzea snad nejceněnějšího litevského umělce, M. K. Čiurlionise. Jeho práce mě upřímně zaujaly a je škoda, že zemřel již ve 31 letech, protože se patrně jednalo o celkem dost výjimečný zjev, vizionáře propojujícího hudbu a malbu, s velkým potenciálem pro rozvoj výtvarného umění směrem k abstrakci.
Na zítřek mám připraven tzv. Case Study Day, budeme se zabývat českou a litevskou kolektivní identitou a jejich nezhojenými ranami. Za nás se bude rozebírat násilný odsun Němců v roce 1945 (odkaz na studijní text zde) a za Litevce doufám v plodnou debatu na téma vyhlazení litevských Židů. Zítřejší prezentaci najdete tady.

S dnešním výukovým blokem jsem velice spokojená. Díky tomu, že bylo na programu několik úkolů pro práci ve skupině, dostali litevští studenti více prostoru pro vyjádření svého názoru a čas na jeho formulaci. Velice zajímavé bylo zjištění, že litevská kolektivní identita je zamindrákovaná a plná resentimentu a žalu nad tím, kolik mocností Litevce v minulosti utlačovalo. A v této mírně bolestínské identitě není na sebekritiku místo – z asi 27 studentů přítomných na dnešních seminářích nezmínil spontánně otázku vyhlazení litevských židů za 2. světové války nikdo! A tak se k tomu budeme muset vrátit ještě zítra… Zato výhrad vůči Sovětskému svazu i dnešnímu Rusku, Polsku, Německu, Bělorusku, Evropské unii mají dost a dost. Abych ale skupině nekřivdila, zazněla i potřeba přestat žít v minulosti a překonat komplex méněcennosti, který podněcuje v lidech slabost.
Odpoledne se hrstka zájemců sešla na promítání filmu Český sen dokumentaristů Klusáka a Remundy z roku 2004. Proběhla i krátká diskuse po projekci a vyšlo najevo, že litevská společnost trpí od 90. let stejnou epidemií konzumu, jen s tím rozdílem, že ve Vilniusu by filmaři dostali nakládačku, zatímco Pražáci jim jenom vynadali.

Zítřejší, poslední blok výuky bude zaměřen na aplikaci zatím probrané látky do vzdělávání, rozebírat hodlám také článek německého sociologa Ulricha Becka „Cosmopolitanism as Imagined Communities of Global Risk“ z roku 2011. Čtvrteční prezentaci si můžete prohlédnout tady. Závěr pobytu v Kaunasu, ještě před krátkou výpravou do Vilniusu před odjezdem, hodlám strávit jako turistka – ještě jsem totiž ani neviděla historické centrum.

Riziková společnost, kabaret a nashledanou – 28.2.

Že mají litevské vlaky zavedenou wi-fi, toho je dokladem tento zápis. Sedím ve vlaku směr Vilnius a dávám dohromady zážitky ze včerejšího dne. I poslední den mého devítihodinového výukového bloku se podařil, i když statisticky to budu moci prokázat, až zpracuji evaluační dotazníky. Pokusila jsem se udělat shrnutí nejdůležitějších pojmů, teorií, otázek, jichž jsme se dotkli v úterý a ve středu, a přiměla jsem studenty, aby se vyjádřili (naoplátku, když já jsem mluvila o násilném odsunu sudetských Němců) k litevskému holokaustu. Nejprve jsem jim zadala úkol: Odpovězte ve třech větách na otázku „Co se stalo se všemi těmi židy, kteří v Litvě žili před druhou světovou válkou?“ Následně jsme odpovědi rozebírali a pomaloučku se přesouvali od výrazů typu „They were killed by the Holocaust organized by the Germans.“ (Ale kdo je to, ten pan Holokaust? Jak ho odsoudíme za to, co udělal? A kde dohoníme ony Němce, co to všechno zorganizovali?) až ke „Concrete, individual Lithuanian perpetrators killed them.“ Možná, že byla debata pro některé ve třídě nepříjemná nebo nepochopili, proč je důležitá. Představila jsem také knihu G. Nissim, jehož myšlenky určitě zazní na pražské konferenci Banalita dobra, která se koná příští středu v Praze a kam se chystám. Dostali jsme se krátce i k Beckově rizikové společnosti a nutnosti udělat z „cizinců“ „sousedy“ (How to turn strangers into neighbours, ptá se Beck), protože rizika, kterým musíme čelit, jsou společná (ekonomická a ekologická krize, teroristická hrozba, hrozba jaderné války, atd.) A na závěr zhodnocení, krátká diskuse, hromadné foto. (Vše dodám do fotogalerie po návratu.)
Večer mě kolegyně Ieva vzala do Státního hudebního divadla, protože jsem projevila zájem o nějakou hudební produkci. Měla jsem však na mysli spíš filharmonii, jenže včera se hrál kabaret… Tříhodinový a mluvené slova nebylo málo, ale přesto to byla zajímavá zkušenost. Zaprvé vidět, čím se Kaunasané baví ve čtvrtek večer, zadruhé sledovat žánr, který v podání tohoto souboru zamrznul někde mezi světovými válkami. Inu, proti gustu…
Teď jsem tedy na cestě do hlavního města, odkud zítra po obědě odlétám. V plánu mám ještě zažít každoroční pouliční trh s tradičními litevskými výrobky (mám štěstí!), jít do Židovského muzea a Muzea obětí genocidy, a snad se také sejít se dvěma studentkami našeho 2. ročníku, které jsou ve Vilniusu na ERASMU. Kolegům z Kaunasu patří velký dík za vřelost, s jakou mě přijali, studentům za zájem, s jakým navštěvovali moje hodiny, a anonymní EU za to, že mě sem poslala.