Sbohem a řetěz

Možná bychom v současné české literatuře a hudbě hledali jen velmi obtížně někoho jiného, kdo tak intenzivně jako on odrážel eschatologiské napětí lidské existence. Lidská existence je ve Filipových textech člověku příliš těsná, nevejde se do ní, přetéká ji, transcenduje ji každým coulem: “Připadá mi to děsný ale začíná mi bejt tohle město těsný… z hlediska věčnosti jsem plnej blbostí / subspecie aeternitatis holky holky Dakar Paris“ zpívá v písni Russian mystic pop. Talent a metafyzická hloubka Filipovy tvorby patrně souvisela s rodinným zázemím, punková energie, undergroundová nevybíravost se mísila s promyšlenou kompozicí, skutečným básnictvím a neochotou zabřednout do vlastních klišé. Otec Filipa Topola Josef Topol je vynikající český básník a přední český dramatik, Filipův dědeček z matčiny strany Karel Schulz je autorem jednoho z nejzajímavějších a současně nejkontroverznějších románů v dějinách české literatury (Kámen a bolest), jeho starší bratr Jáchym se zase profiloval jako básník a především jako přední současný český prozaik. Filipova tvorba však vyšla vlastní cestou.
Filip Topol je často zmiňován v souvislosti s českým undergroundem dokonce jako jeho emblematická postava a to jistě ne neoprávněně. Bylo mu teprve třináct let, když se Psími vojáky vystoupil na Hrádečku jako předkapela v rámci představení Pašijových her skupiny The Plastic People of the Universe. Od té doby se jeho pověst šířila jako mýtus, jenomže v jeho případě skutečnost předcházela fámu. Poprvé jsem Psí vojáky slyšel a viděl na pražském Rockfestu v roce 1987. Bylo to strhující, okamžitě mě ta hudba pohltila. Nekompromisní, nesmlouvavé a nelítostné texty se spolu s elektrizující a zneklidňující hudbou zažíraly hluboko pod kůži a řezaly jako žiletky: „Žiletky na těle žiletky v těle, žiletky ve vlasech žiletky a jeden steh“. S něčím podobným, kdy se na scéně objevil tak mladý geniální hudební a textařský projekt, jsem se setkal jen dvakrát a to u slovenské skupiny Bez ladu a skladu, kde hlavní protagonista Michal Kaščák měl také 13 let a jeho spoluhráči 16 a pak až po letech v případě slovenské skupiny Tucan, kde oba protagonisté v době nahrávání neuvěřitelně původního CD neměli ani třináct a to už spolu hráli a skládali několik let. Pokud jde o případ Psích vojáků, tak to vydrželo víc než třicet let.
Málokomu se podařilo vyjádřit životní pocit mladých frustrovaných lidí žijících uprostřed ohlupujícího mechanismu různých ideologických soukolí a falešných kulturních mýtů jako Psím vojákům. V jedné písni Filip zpívá: „My sme přece / divná mládež / frustrovaná / generace // To je láce / bez legrace / tahle divná generace // Různý tyhle / beznaděje / pravda se / přece děje // Co se to / s náma děje / kam tohle / všechno spěje?“ Povinně optimistické obrazy vysmátých mladých lidí v jeho písních nenajdeme. V záplavě pitomých obrazů mládí a svěžesti, které zaplavují naši každodennost, není místo pro úzkost, smutek, zoufalství a strach. Generace vysmátých neurotiků, kteří se zoufale bojí ticha a samoty, zápasí se stálými vpády zbytečnosti vlastní existence. A o takových pocitech Filip zpívá: „Bez konce a začátku vrženej do světa / upletu si oprátku bez konce a začátku / Jsem ňákej samotnej koženej ničema / bez konce a začátku duše blba zničená.“
Otřesným zjištěním bylo, že jeho texty reflektující pocity vykořeněnosti, odhalující skličující destruktivitu a realitu hnusu uvnitř vznešenosti lidské existence byly aktuální i po roce 1989. Tak potvrzují fakt, že v undergroundu, až na výjimky, nešlo a nejde o politickou revoltu. Texty jeho bratra Jáchyma Topola, které zprvu Psí vojáci zhudebňovali a později i vlastní texty a hudba Filipa Topola překypují antropologickým potenciálem, jakoby vše pramenilo z permanentního terénního výzkumu uprostřed lidské bídy. „kam bysme to přišli / a kam vůbec deme / vždyť je to všude stejný / všude to protejká / mezi prstama“ Stále znovu a nově se objevují pocity beznaděje, ale svět v Topolových očích není černou dírou veškeré smysluplnosti a naděje. Svět je poplivaná, špinavá hospoda, díra, ale tím to nekončí. Ta špinavá hospoda jsou totiž posvátná střeva Boží: „V špinavý hospodě / v díře / na půl boty na dupnutí / v špinavý hospodě / ve střevech božích… na příští dny“
Svinstvo jsou Boží vnitřnosti, nic od čeho je třeba se odvracet a tvářit se jako že s tím nemáme nic společného. A kdo to svinstvo produkuje, kdo je jeho protagonistou, kdo utápí člověka v moři zmaru, kdo je vrahem člověka, který lidského jedince pronásleduje a uštve až k jeho faktické smrti? Oni? Establishment? Politické elity? Nikoliv, na destruktivním potenciálu kultury se podílíme všichni, tím víc, čím míň si to připouštíme: „Pili sme kafe s mámou četla mi to z novin / klepala se celá byla z toho zděšená / Vraha ještě nechytili nikdo nic neví / Bože vzdychá máma co je tohle za svět // Ty taky furt po nocích se touláš / zrovna včera v noci kde si zase byl? / Třeba si tou obětí moh bejt i ty / kde si zase včera byl kde si zase včera byl? // Žiju se svou mámou už přece hodně let / copak můžu svojí milý mámě říct / že sem to by já že sem to byl já / kdo tu holku voddělal“
Filip Topol miloval bídnou realitu člověka. Sám ji nesl na svém těle. Byl nablízku zkáze pro její vznešenost, stál na samém kraji Maelstomu a zakoušel skutečný tah a proud života jako málokdo jiný. Současně byl neobyčejně introvertní a citlivý, rozhodně se nepodobal antickým hrdinům ani kýčovitým figurkám chrabrého mužství filmových šlágrů. Bude mi tu chybět a už chybí, stejně jako Magor a další. Díky nim jsem totiž při pohledu do zrcadla neviděl jen vlastnoručně signovanou trapnou karikaturu. Když jsem četl zprávu o Filipově smrti, za oknem foukal podvečerní vánek, vzpomněl jsem si na slova jedné jeho písně: „a až si kleknem / hlavou proti větru / příde k nám smrt  / příde k nám smrt  // Přichází / a zírá…“ a přitom mi zněla a stále zní slova velikonoční liturgie: „Smrti, kde je tvé vítězství? Peklo, kde je tvůj spár?“