Nová kniha Timothy Snydera aneb Tahle země není pro podlidi!

Dějiny holokaustu zdaleka neskončily. Jsou zatíženy celou řadou stereotypů a schémat, které zakrývají ožehavou pravdu o povaze kultury a lidskosti. Synonymem holokaustu se stal zjednodušený, z kontextu vytržený, mýtický a reduktivní obraz Osvětimi. Násilně simplifikovaný obraz, podrobený jednotícím klíčům, konvenuje romantické představě ztotožnění se s hrdiny, spravedlivými a oběťmi, kdy můžeme odsoudit a zavrhnout viníky, vrahy, zločince. Osvětim se tak snadno stává nástrojem, pomocí něhož lze zkušenost holokaustu vymazat z dějin. Obecně sdílené schéma holokaustu staví na přesvědčení, že celou mašinérii zla spouštěli patologičtí jedinci a vlastní zodpovědnost za její chod padá na nelítostnou, anonymní byrokracii, neosobní procedury či mechanizované zabíjení, za které nesou vinu síly přesahující lidské vědomí. Vyvražďování je odděleno od statisíců případů lidského rozhodování a jednání. Pak se moc nemusíme vyrovnávat s faktem, že lidé, kteří se od nás lišili jen pramálo, zabíjeli zblízka, tváří v tvář a bezdůvodně muže, ženy i děti, kteří se od nás také lišili jen nepatrně. Omezením holokaustu na Osvětim zapomínáme na skutečnost, že zabíjení začalo jinde a jinak, na místech bezstátí, která krátce před tím okupoval Sovětský svaz. Osvětim se stala epicentrem zabíjení v letech 1943-44, kdy naprostá většina Židů zabitých v rámci konečného řešení už ležela v hromadných hrobech. Timothy Snyder říká, že jsme holokaust „vůbec…nepochopili,…a nevzali si z něj poučení, které jsme si vzít měli“. Holokaust očima Timothy Snydera je zcela v souladu s teorií kultury René Girarda důležitou, naléhavou a varovnou lekcí porozumění sobě samým, temným koutům našich duší a existencí.

Celý text si můžete přečíst zde.