Nebojte se, malověrní!

Parafráze básně Františka Halase v názvu mého příspěvku, která je variací na Svatováclavský chorál, je v kontextu výsledku prezidentských voleb, myslím, na místě. Vždyť většina vysokoškolských a středoškolských studentů měla naději v noblesní styl Karla Schwarzenberga, který v souboji s otrlým stylem protikandidáta nakonec neuspěl.
V prvním kole jsem nevolil ani jednoho ze současných kandidátů, ale dlouhodobě jsem se snažil pečlivě číst podstatné zdroje, především vlastní texty a knižní rozhovory obou kandidátů. Obávám se, že to asi není běžná cesta českého voliče a v mnoha případech to chápu, ale v mnoha mě to zaráží. Současně mě mrzí intelektuální zpupnost, neochota k sebereflexi i pokoře mnoha inteligentních lidí, kteří se domnívají, že by přehodnocením svých postojů ztratili svou tvář, svoji domnělou originalitu a autonomii. Bohužel se mnozí snažili být především zajímaví a exponovali především své ego. Četba vulgárních, zlých, hulvátských a sebevědomě jistých příspěvků a komentářů k různým článkům na internetu to potvrzuje.
Všiml jsem si jedné věci, vzdělaní a kultivovaní voliči Miloše Zemana se budou muset nějak srovnat s tím, že je mezi nimi nějak nápadně mnoho čtenářů bulváru, lidí indoktrinovaných principem třídního boje a třídní nenávisti, která se sublimovala do různých podob, lidí, které ovládá nepřiznaná závist a racionalizovaná nenávist, dále hospodských řečníků, kteří věškerý svůj volný čas věnovali filosofii půllitru, lidí skutečně sprostých, kteří jsou eufemisticky označováni vágním termínem „“obyčejný““ člověk. Tito lidé zde tvoří rozhodující sílu. Komentář z polských médií, že v těchto volbách šlo o souboj hospody s kavárnou není symbolicky neopodstatněný. To na straně Karla Schwarzenberga zase vidím převážnou část členů Akademie věd, viditelnou většinu vysokoškolských pedagogů a lidí s vysokoškolským vzděláním, umělců, lidí s duchovním potenciálem, mladých, kteří se teprve hledají atp. Je to nápadný rozdíl. Jistě, nic není černobílé, ale jistý nepoměr tu je a nelze ho přehlédnout.
To, že se podařilo vtáhnout širší veřejnost, aby přijala zodpovědnost za věci veřejné a aby se na nich podílela je do jisté míry dobře. Cenou za tento úspěch je, že se o to mocněji mohla projevit síla lůzy, která prahne po tom, aby někoho uštvala, obvinila za všechno zlo kolem nás, aby si kanalizovala svou frustraci, agresivitu, komplex méněcennosti nebo komplex vícecennosti na konkrétní objekt. V těchto volbách volil ve velkém množství případů princip nenávisti, princip závisti, princip třídního boje a princip kolektivní viny. To vše jsou skutečnosti charakteristické pro hlas „ulice“. Ani jeden kandidát nebyl ideální a nikdy tomu tak ne bude, oba mají značné přednosti, které jsou mnohdy podobné, odlišnosti jsou však větší v nedostatcích. Karel Schwarzenberg dokázal nepodlehnout pokušení sestoupit na vlnu populistické rétoriky.
Miloš Zeman deklaroval, že se tomu bude bránit, avšak většina jeho hlavních argumentů byla postavena na podbízení se, na zalíbení se onomu „“hlasu ulice““ a to za každou cenu. Před prvním kolem jsem u přátel hájil Miloše Zemana jako jednoho z kandidátů, kteří by snad mohli být akceptovatelní. Dnes si to nemyslím. Právě pro to, že vím, že Miloš Zeman je znalý a sečtělý, považuji některá jeho tvrzení v debatách za vědomé lhaní, vědomou dehonestaci a lidskou degradaci protivníka, manipulaci historickými fakty a za podpásové osobní útoky na té nějnižší úrovni. A je mi téměř lhostejné, že jinde jsou prezidenské volby podobně tvrdé a nízké. Otázka důstojnosti není otázkou, na kterou lze odpovědět „jinde je to taky“. Obdivuji noblesu jeho protikandidáta, který až na některé okamžiky trapných příměrů, dokázal zůstat na výši. Obávám se však, že do budoucna je způsob přímé volby prezidenta formou volby, na kterou naše politická kultura a morální standart, nejsou připraveny.
Vlastní výsledek voleb je pro mne, převážně z těchto důvodů, studenou sprchou. Miloše Zemana bude jen obtížné akceptovat jako důstojného reprezentanta celé společnosti bez toho, aby se omluvil za lži, dehonestaci, kterou v kampani vědomě hrál na notu třídního odporu vůči šlechtě („“zdegenerovaná knížata““ apod.), za manipulaci a dezinterpretaci při interpretaci postojů protikandidáta na téma Benešových dekretů, za rozvíření už tak dost silného nacionalismu a xenofobie, za nestoudný vstup lživé a poplašné reklamy v Blesku (kde jinde?), která navíc odkryla i propojení na bývalé kádry Stb atd. Pokora by byla na místě a osobně bych ji přijal. Ovšem první reakce vítěze svědčí spíše o opaku, než o touze po sjednocování, svědčí o nereflektované aroganci a narcismu.
Karel Schwarzenberg mimo jiné prohrál pro svou slušnost a věrnost, věděl, že mu spojení se současnou vládou, TOP O9, Miroslavem Kalouskem apod. ubírá body a ztěžuje pozici, ale nikoho nehodil z utilitárních důvodů přes palubu, byl lidsky věrný, statečný a odvážně šel proti proudu populistických nálad. Miloš Zeman světil prostředky, které používal, jakmile zjistil, že mu spojení s Miroslavem Šloufem ubírá popularitu, okamžitě se ho zbavil, vymazal z dárců, úskočně odpovídal na otázky spojené s ním. Bude pro mne těžké si takového člověka po této kampani vážit a nemyslím, že se to dá odbýt odkazem na neschopnost přijmout porážku. Je to totiž především porážka morální, která bude snad motivovat, ale také demotivovat tu podstatně vzdělanější část společnosti, která volila Karla Schwarzenberga. Demotivace se bojím zvláště u mladých lidí, kde zájem o věci veřejné je žalostně nízký. Snad se budu mýlit.
Václav Klaus se buď hrubě mýlí nebo ironizuje, když výsledek voleb komentuje jedním ze symbolů Sametové revoluce, který má pro velkou část veřejnosti neformální význam, doslova říká: „“láska a pravda zvítězila konečně nad lží a nenávistí““. Ne, v těchto volbách v neuvěřitelně velkém počtu případů volila právě nenávist, závist, princip třídního boje a třídní nenávisti, princip nacionalistické malosti, princip kolektivní viny a hrubá vulgarita. Po prvním rozhovoru nového prezidenta s Václavem Moravcem v televizi se nezdá, že by si toho Miloš Zeman byl vědom, že by mu to bylo líto a chtěl hledat a manifestovat cestu opačným směrem.
Chorál Svatý Václave, který zazněl z úst podporovatelů Karla Schwarzenberga, když odcházel z Lucerna baru, byl zcela na místě, zpívá se totiž zvláště ve chvílích, kdy je čeho se obávat a kdy si člověk sám neví rady.