Lopatou do ucha aneb nad poslední knihou Tomáše Petráčka

Historie může někdy připomínat hustě zalidněné, spíše starobylé velkoměsto, ve kterém se v těsném sevření nekonečných budov řazených do neprostupných soustav bloků, kondomií, ulic a uliček tísní davy téměř nerozlišitelných jedinců.
Vše působí dojmem chaosu, spletitosti a nezbadatelné komplexity. Síť je příliš hustá na to, aby se v ní někdo spolehlivě zorientoval.
Jenomže kdesi nahoře se s jistotou a rozvážností pohybuje, ze střechy na střechu, kočka nebo pták.
Městem se pohybují naprosto volně bez toho, aby se v něm ztráceli nebo byli dezorientováni a nevěděli kudy kam se pustit. Přesně taková je role historiků.

Celý text si můžete přečíst zde.