F. Burda doporučuje II

Představte si, že vás navštíví neznámý člověk, vypráví neuvěřitelný příběh z neskutečných krajin, kde žil. Příběh vás pohltí natolik, že zmizí kontury vašeho pokoje, přestanete vnímat prostor a čas, ve kterém se nacházíte. Zdi vašeho bytu se rozestoupí a vy se ocitnete uprostřed obrazů vyprávění a ty ožívají s neodolatelnou působivostí a silou, které nejste schopni vzdorovat. Stejně tak jako zdi se však rozestoupí vaše zdánlivé jistoty a vy tušíte, že se vám situace vymyká z rukou a přestáváte nad ní mít kontrolu.
Přesně to se vám stane, když vstoupíte do příběhu izraelské režisérky Yael Hersonski Nedokončený film, který nedávno vysílala ČT 2 a podobně tomu bude i při četbě knihy Seneka Rosenbluma Přežil jsem varšavské ghetto. Právě na tato dvě díla bych chtěl upozornit. Co mají společného, proč je kladu vedle sebe? Obě díla se snaží odhalit janusovské tváře varšavského ghetta v období druhé světové války těsně před jeho likvidací. Oba příběhy rámec dokumentárního popisu překračují. Oba příběhy mají vysokou uměleckou hodnotu.
Obrazový materiál Nedokončeného filmuje převážně rekonstrukcí nedávno náhodně objeveného filmu Ghetto, který natočili filmaři goebbelsovské propagandy o životě ve varšavském ghettu. Film nebyl nikdy dokončen, natáčel se jen několik týdnů před likvidací ghetta. Před divákem defilují postavy a momentky denního života v ghettu s neobyčejnou živostí a přesvědčivostí. Vše je postaveno na kontrastu, na jedné straně luxus, přepych okázalý a netečný život bohatých Židů a na druhé straně žebrání, nuzota, špína, prostituce a úpadek těch, kdo jsou chudí. Záběry jsou navíc překvapivě umělecky působivé. Diváka však stále víc přepadá pocit, že se dívá na jeden z největších propagandistických podvodů moderních dějin.
Režisérka se rozhodla záběry filmu konfrontovat se vzpomínkami několika málo z těch, kdo ghetto přežili a na natáčení si vzpomněli. Současně nalezla kameramana Willy Wista a přiměla ho, aby vyprávěl také on, jak se film natáčel. Odhalení jsou neuvěřitelná, němečtí filmaři manipulovali realitou na samé hranici možností. Ani jeden ze záběrů, a to ani ty davové, není dokumentární, každý záběr je inscenovaný. Scény, které působí živě uvolněně, jako třeba oběd v restauraci, smích a zábava v divadle, tanec, byly ve skutečnosti na hercích vynuceny. Kdo neuposlechl, nesmál se, byl zastřelen. Například scéna bavícího se publika v přeplněném divadle byla natáčena celý den, nikdo nesměl odejít ani na záchod, všichni byli o hladu a žízni, přesto záběry jsou plné rozzářených tváří, veselí a radosti. Jinde divák vidí slavnostní plesovou náladu, lidé radostně tančí valčík, všude přemíra květin. Květiny nechali nacisté dovézt přímo ze hřbitova a každý z „herců“ hrál skutečně o život.
Sen většiny herců, že jim natáčení snad pomůže přežít, se nesplnil. Měsíc po odjezdu filmařů začíná likvidace půlmilionového ghetta, přežijí jen nemnozí. Film není nikdy dokončen, ztratí se v jednom z archivů a je náhodně objeven až před několika lety. Ne náhodou snímek režisérky Yael Hersonski získal celou řadu ocenění, mimo jiné byl také promítán na festivalu Jeden svět a získal hlavní cenu ve své kategorii na festivalu Sundance.
Jedním z těch, kdo varšavské ghetto přežili, je Senek Rosenblum a jeho otec. Když se Senek ocitl v ghettu v Zychlinu, bylo mu sedm let. Jeho kniha je rekonstrukcí heroické ságy pokusu o přežití jeho rodiny. Kniha Přežil jsem varšavské ghetto, kterou Senek napsal, je víc než jen strhujícím vyprávěním. Celý text prostupují přesné psychologické črty postav i situací, psychologii úzkosti a strachu střídají sondy do dětské naivity. Snad nejpůsobivěji autor vykresluje rozhraní světa dětské percepce s recepcí dospělého člověka. Portrét rozpadu dětského světa je neodbytně naléhavý.
Senekovu otci bylo na začátku války jen něco přes třicet let, přesto se rozhodl hrát vabank a zachránit celou svou rodinu. Hned na počátku vyprávění se mu neskutečnou náhodou podaří díky manželce jednoho z velitelů SS utéct s celou rodinou z právě likvidovaného ghetta v Zychlinu. Cestou je okradou podloudní polští převaděči o téměř veškerý majetek, zavedou je do ostře hlídaného hraničního pásma a opustí je. Celá rodina musí v závějích za silného mrazu dojít pěšky zpět do vesnice převaděčů. Senekova matka babička jsou v takovém stavu, že nemohou pokračovat. Dohodnou se, že musí pokračovat alespoň otec a Senek.
Ti pokračují tak, že Senka otec celou cestu nese. Cílem je Sochaczewo, tam narazí neočekávaně na strýce Feldeka a jeho rodinu. Všichni sní o cestě do varšavského ghetta, kde věří, že je pro Židy útočiště. Varšavské ghetto je pro Seneka otřesným rozčarováním, nenazve ho jinak než peklem. Otci se podaří všechny ubytovat a záhadně, díky pašování přes zdi ghetta, všem opatřovat potravu. Těsně před začátkem masových deportací do koncentračního tábora, kdy je v ghettu vraždění na denním pořádku, začne Senekův otec pašovat lidi ven z ghetta. Propašuje jich několik desítek. Hned na to v ghettu vypukne povstání, které přes srdnatou obranu jeho obhájců, dopadne tragicky. Ghetto je zapáleno a vyhlazeno, přežije jen několik set uprchlíků, kteří uprchnou městskou kanalizací.
Otci se podaří Seneka ubytovat na okraji Varšavy, kde žije v jedné polské rodině a schovává se ve skříni. Za skrýš však musí otec platit, to znamená každodenní neuvěřitelné riskování života ve vyhladovělé Varšavě. Otec neživí jen Seneka, ale také strýce Feldeka a celou jeho rodinu. Nicméně se mu nepodaří uživit všechny a většina Feldekovy rodiny skončí k plynových komorách.
Senekův úkryt  je vyzrazen a otec musí hledat úkryt nový, to se mu podaří pod falešnou totožností uprchlého polského důstojníka na vesnickém statku u jednoho sedláka. Senek musí tvrdě pracovat, otec mezitím opět putuje po krajině a zoufale vydělává na Senekovo ukrývání. Nicméně na statku dojde k tragedii, kdy jeden informátor vyzradí sedlákova syna a toho zatkne gestapo. Senek musí pryč, otec ho odvede do Varšavy, na předměstí Praga, kde je Senek ubytován u vypočítavé pradleny, kterou otec musí živit i s její dcerou a Senekem. Situace je stále horší, otec se 5 měsíců neukáže. Senek doslova umírá hlady a přežívá jen díky tomu, že denně chodí krást pro sebe, pro pradlenu a její dceru.
Zde Senek prožije bombardování a likvidování Varšavy, většina chlapců z pouliční party dětí, které shánějí potravu, zemře. Senek zázrakem přežívá, přežije také přímý zásah přeplněného bunkru, kde se ukrýval, když se rozhodne dojít ostatním do plné palby pro vodu. Senek je však na pokraji sil, umírá hlady. Sice už tu jsou ruští vojáci, ale hlad nekončí. Tu se však objeví otec.
Jistě, kniha vypráví příběh jednoho chlapce, jeho otce a rodiny, ale současně odkazuje k osudu dalšího jeden a půl miliónu židovských dětí, které holocaust nepřežily. Oba příběhy Nedokončený film i Přežil jsem varšavské ghetto odhalují podoby rasové nesnášenlivosti. Některé podoby antisemitismu, na které poukazují, jsou doslova zarážející a překvapivě současné.
V poslední době se objevily historicky a umělecky velmi silná díla, která současně přišla i s novým přístupem. Takovým nedostižným vzorem nového přístupu jsou čtyři snímky Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty. Specifikum jeho přístupu spočívá v neuvěřitelně pečlivé mravenčí práci v archivech, každé slovo vyprávění je podloženo přesným autentickým fotografickým nebo filmovým materiálem. Lukáš přibyl na poslední chvíli oživil a zmapoval koncentrační tábory a transporty na Východě, o kterých se mělo za to, že neexistují dokumenty, protože byly Němci zcela zahlazeny stopy existence těchto lágrů. Lukáš Přibyl téměř sám dohledal jména a adresy všech dosud žijících přeživších českých Židů z těchto transportů a navíc natočil velmi umělecky cenné dílo.
Podobnou kvalitu s věcnou pečlivostí představuje také nedávný snímek režiséra Pavla Štingla, kameramana Miroslav Janka, fotografa Karla Cudlína a střihačky Toničky Jankové Ghetto jménem Baluty. Štingl se snaží propojit minulost a současnost Balut, místa, kde v Lodži žily statisíce Židů a odkud byly deportováni na práce a likvidaci. Štingl odhaluje současné podoby všudypřítomného antisemitismu v Polsku, ukazuje, že slovo Žid je tou nejhorší nadávkou, po zdech Balut jsou namalovány židovské hvězdy s nápisy fotbalových týmů jako symbol nejvyšší dehonestace soupeře. Navíc domy v Balutech jsou stále ve stejné podobě i se stejnou omítkou jako v době ghetta. Pavel Štingl měl v ghettu maminku a další příbuzné ženského rodu. Měly štěstí, že likvidaci ghetta přežily. Ghetto ve Štinglově filmu ožívá především díky nedávno objeveným fotografiím Henryka Rosse. Ross patřil mezi fotografy, které si držel téměř všemocný vládce ghettosprávy Chaim Rumkovski. Ross se rozhodl, že kromě povinných snímků vydá také pravdivé svědectví o ghettu. Své filmy těsně před likvidací ghetta ukryl do studny, kde byly po mnoha desetiletích objeveny. Jeho snímky překračují běžnou úroveň tehdejší fotografie.
Z dokumentárních filmů, které se zabývají osudem Židů v době holocaustu, bych ještě poukázal na snímek režisérky Karin Levine Hanin kufřík, který také před nedávnem uvedla ČT 2. Tento snímek nedosahuje uměleckých kvalit snímků předešlých, avšak ukrývá v sobě velmi cenné poselství. Japonská učitelka základní školy Fumiko se znepokojuje narůstající lhostejností, agresivitou a šikanou u mládeže a rozhodne se jim ukázat kam až mohou projevy nenávisti dojít. Zvolí si k tomu téma holocaustu, založí Centrum pro studium holocaustu a požádá Muzeum holocaustu v Osvětimi o nějaký předmět. Ti jí pošlou kufřík, na kterém je napsáno datum 1931, jméno Hannah Brady a slovo sirotek. Fumiko neví o majiteli kufru vůbec nic, rozhodne se po něm spolu s dětmi pátrat. Z Osvětimi jí přijde zpráva, že majitel kufru do Osvětimi dorazil transportem z Terezína. Fumiko nalezne na internetu několik kreseb, které Hanička Brady malovala. Fumiko odlétá do Terezína, kde se dozví, že Hanička nepřežila jako většina z 90 tisíc dětí na terezínském seznamu. Na listě, kde je Hanino jméno je jediný přeživší, jmenuje se Georg Brady, oba jsou z Nového Města na Moravě.
Fumiko se podaří nalézt dalšího z přeživších chlapců na seznamu Jiřího Kotouče a dozví se, že Georg Brady byl jeho nejlepším kamarádem a žije v Kanadě. Fumiko mu napíše dopis s prosbou o vyprávění jeho příběhu. Georg souhlasí a vypráví příběh svůj, Haničky a své rodiny. Snímek ukáže obdivuhodný charakter obou dětí, láskyplný, obětavý a vřelý vztah i zoufalství chlapce, který se ve 13 letech stal hlavou rodiny a nedokázal Haničku ochránit. Teprve náhoda, díky učitelce Fumiko, mu pomůže doplnit chybějící kamínky do mozaiky Haniččina příběhu. Během hledání se Fumiko dozví, že kufřík, který dostala, není původní, původní shořel při incidentu v r. 1985, kdy neonacističtí extrémisté založili požár expozice v jednom německém městě, kam byl kufřík zapůjčen. Restaurátoři udělali po požáru jeho věrnou repliku, ta se pak shodou okolností dostala k Fumiko do Japonska. Fumiko napsala knihu, kde vypráví příběh Hanina kufříku a především příběh dětství Hany a Georga Bradyových, kniha se stala celosvětovým bestsellerem.
Z hlediska umělecky cenného literárního zpracování látky holocaustu bych ještě rád upozornil na dvě knihy, které se nedávno objevily na českém trhu. První knihou je deníkový román Etty Hilesum Pravdivý příběh, který se snažío autentickoujungiánsky laděnou reflexi vnitřního boje s vnější podobou zla, ve které rozeznává  zlo metafyzické a druhým je mnohonásobně oceněný román v dopisech Daniel Stein, překladatel spisovatelky Ludmily Ulické, autentický příběh překladatele, který v Bělorusku z místního ghetta s nasazením vlastního života zachránil stovky životů.
Z hlediska narůstajícího napětí ve vztahu mezi majoritou a kulturně odlišnými skupinami v Evropě, zvláště v kontextu narůstajícího antisemitismu ve Francii, antisemitismu v Polsku a jiných alarmujících projevech, které se přímo nebo nepřímo dotýkají jak kulturního dědictví židovské kultury v Evropě, tak také jeho aktuální současnosti, je důkladná znalost problematiky holocaustu důležitou kulturní protilátkou vůči mechanismům rasismu, xenofobie i mixofóbie.