F. Burda doporučuje I

Tradice jako kontinuita myšlení
Před časem vyšly dvě knihy, na které bych rád upozornil. Obě knihy mají společného jmenovatele ve vědomí, že konzistentní myšlení, které je předpokladem naší identity, vyžaduje kontinuitu kulturních tradic.
První knihou je knižní rozhovor s Janem Šulcem a Viktorem Stoilovem – Torst, dvacet let nakladatelství. Kniha přináší neobyčejně čtivé svědectví o nezdolném, nezlomném úsilí jedinečného vydavatelského počinu nakladatelství Torst. Vydavatel Viktor Stoilov a redaktor, editor Jan Šulc poodhalují smysluplnost literárního dědictví, které prostě musí být zpřístupněno, vydáno a zachováno. Redakční a editorská činnost Jana Šulce bude v budoucnu skloňována vedle podobné činnosti jmen jako byli Josef Florian nebo Bedřich Fučík. Před čtenářem se rozprostírá doslova vydavatelská sága jejíž étos působí v kontextu doby až neskutečně. Čtenář se při četbě směje i pláče a hlavně „hoří nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou“. Navíc je ta kniha opravdu výtvarně krásná, obsahuje frontispisy všech Torstem vydaných knih se stovkami fotografií a za cenu přímo chudinskou (asi 250 kč). Torst je zkratka jména Viktor Stoilov, ale to slovo znamená v nějakém skandinávském jazyce také ŽÍZEŇ. Vydavatelství Torst je dnes prestižní značkou kvality, ale také precizní, mravenčí práce. Jan Šulc říká, že vše dělá z hrůzy před „prázdnem světa“ (s. 181).
Rozhovory začínají působivým vyprávěním osobní cesty za literaturou a uměním obou dvou hlavních aktérů Torstu. Před námi defilují desítky určujících postav české kultury a ožívají v minifreskách s překvapivou živostí. Jan Šulc například vypráví o setkání s Jindřichem Chalupeckým, který ho nabádal k tomu, že „hlavní je nebýt sám, vytvářet skupiny, které si stanoví pevné úkoly a budou se pravidelně scházet, vzájemně se informovat o přečteném a diskutovat, protože jen tak se dokážeme vzdělávat a můžeme něčeho dosáhnout“. Šulc tomu opravdu věří, pod vlivem Alexandra Sticha ho oslovuje étos Václava Matěje Krameria a národních buditelů, po jejich vzoru se s nadsázkou považuje za „lidověvýchovného pracovníka“. Kniha je mimo jiné výtečným orientačním bodem, který odkazuje k těm nejzajímavějším českým kulturním tradicím dvacátého století, především pak jeho druhé poloviny.
Druhou knihou, na kterou bych rád upozornil, jsou ojedinělé rozhovory s kardinálem Dominikem Dukou (Tradice, která je výzvou), které vedli významný polský intelektuál a disident Tomáš Dostatni a redaktor Jaroslav Šubrt. Duka před námi rozestírá fascinující a pestrý svět myšlenek, příběhů i vzpomínek. Více než dvě třetiny knihy jsou věnovány českým dějinám v evropském kontextu. Dukovu fenomenální paměť navíc doprovází vlastní originální kulturní uvažování čerpající z nepřeberného množství načtené literatury. V Dukově pojetí každé téma nově ožívá, provokuje k myšlení, burcuje k přehodnocování toho, čemu říkáme kulturní kontinuita, vyzývá k uvědomění si kořenů a východisek našich postojů. Svým založením je Duka bořitelem mýtů, kniha ho představuje jako předního českého intelektuála, který se naprosto suverénně orientuje v historii a politologii, Duka je navíc polyglotem se silným vztahem k literatuře.V době stále více se rozmáhajícího analfabetismu kniha živě otevírá otázku, jaký smysl může mít znalost českých dějin a jejích základních tradic. Dukův pohled na jednotlivé etapy českých dějin připomíná objevnou perspektivu, se kterou před nedávnem přišel Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Mnichova.
Obě knihy rozhovorů jsou zásadním příspěvkem ke kulturním dějinám české kotliny a tedy i k základům, někdy zapíraným, naší identity.