Wima Wenderse transkulturní podoby štěsti

V loňském roce na filmových festivalech zazářil poslední snímek Wima Wenderse Dokonalé dny (Perfect Days). Wendersovy filmy, ať už hrané jako Nebe nad Berlínem, Alice ve městech, Lisabonský příběh, Město andělů nebo dokumentární jako Buena vista social Club, Pina, Sůl země, Katedrála kultury nebo Papež František-Muž, který drží slovo, již dlouhá léta představují skvosty světové kinematografie. Jsou totiž nezapomenutelnou oslavou tvůrčího ducha, mají básnickou sílu, vypráví o podmanivé radosti ze života a shovívavé, i když subversivní, moudrosti, která je všudypřítomná a univerzálně životodárná, ač není součástí mainstreamových paradigmat. Je k neuvěření, že Wendersova burcující obrazová symfonie tajemství ohromných maličkostí neslábne ani na prahu autorovy osmdesátky. Dokonce se zdá, že zraje k dokonalosti. Jeho zatím poslední snímek Dokonalé dny je komorní filmovou básní, která snese srovnání s tím nejlepším, co filmové umění přineslo. Sám za sebe bych v posledních letech nalezl jisté podobnosti a kvalitativní virtuozitu pouze v případě filmu Paterson Jima Jarmushe.

A přitom je děj Wendersova filmu tak prostý, tak neepický, až ztrácí na významu! Jenomže právě minimalistické a dokumentaristické pojetí narativu bez komentáře zde představuje odvážný tvůrčí záměr. Každý moment, každý záběr snímku Dokonalé dny se totiž sám o sobě stává expozicí uhrančivé velkoleposti bytí bez jakéhokoliv přídavku. Fotografické pojetí kamery Franze Lustiga obstojí v každém detailu. Přebírá roli vypravěče s kontemplativní vášnivostí, umocňuje mlčení hlavního hrdiny, udržuje napětí a vtahuje do blaženého bezčasí. Divák lapený náladou štěstí a vnitřní harmonie si doslova přeje, aby to neskončilo. Celkové naladění snímku je poctou dílu Yasužiro Ozuy, který patří k pětici nejvýznamnějších tvůrců řazených k žánru tzv. spirituální nebo duchovní kinematografie (Andrej Tarkovskij, Robert Bresson, Carl Theodor Dreyer, Ingmar Bergman, Yasužiro Ozu – já bych si k nim troufl přiřadit ještě Terence Mallicka a Františka Vláčila). K Ozuovi odkazuje například tempo vyprávění nebo černobílé montáže propojující japonský koncept komorebi (blikotání paprsků pronikajících skrze listí stromů) s konceptem ikigai (snaha o dosažení pocitu smyslu života prostřednictvím určitých činností zaměřeních na prožívání přítomného okamžiku). Právě v tom spočívá nosný princip celého díla. Hirajama, hlavní postava snímku Dokonalé dny, čistič tokijských veřejných záchodků, kterého dokonale ztvárnil slavný filmový herec Kódži Jakuša (takový japonský Mads Mikkelsen) zde vypráví především tělem, tváří a nonverbální gestikou vyjadřující jeho osobní vhled do mezilidských interakcí a těch nejběžnějších, snadno přehlížených, jevů prismatem štěstí, vyrovnanosti, spokojenosti a laskavosti. Hirajama je díky tomu schopen vidět i emočně prožívat ohromující maličkosti, jako je blikotání paprsků v listoví stromů, mihotání stínů, ale také vnímat krásu každé existence, ať už lidské nebo mimolidské (mladé výhonky stromků, koruna majestátního stromu). Hirajamovo jméno odkazuje k hlavní postavě posledního filmového díla Yasudžira Ozuy Chuť makrel. Ihned se mi tak vybavuje básnická sbírka Pierra Reverdy Chuť skutečna. A skutečně, Hirajama doslova saje, okouší a chutná každou prožívanou chvíli. Wenders jeho prostřednictvím vypráví o smyslu bytí. Nepotřebuje k tomu zbytečné a umělé pointování dějových linek ani složité intelektuální konstrukce, natož pak banalitu romantických klišé, které jsou vždy „zaručenou“ sázkou na jistotu a anestetikem zakrývajícím tvůrčí i diváckou mělkost pomocí nějaké té instantní „hloubky“.

Hirajama díky tomu působí, jako by byl z jiného světa. Je dokonalým outsiderem, na jehož pozadí se ale odhaluje, že pravými outsidery, těmi, kdo se míjejí se skutečným životem, jsou okolojdoucí nositelé vyhaslých a povadlých tváří. Netečných a nezaujatých tváří, uštvaných nebo unuděných na pozadí každodenního shonu za chimérou budoucího štěstí. Tváří, které defilují se skloněnou hlavou fixovanou na mobilní displeje nebo obrazovky počítačů, když netečně a bez povšimnutí procházejí kolem zázračných realit podivínů, bláznů a outsiderů radujících se teď a tady z ohromujících maličkostí. Takoví outsideři jsou však ve filmu všudypřítomnou solí země, trestí života, jako například tančící bezdomovec objímající strom, žasnoucí nad silou stvoření, kterého hraje světoznámý tanečník, rebel a duchovní mistr Min Tanaka (vzpomínám na jeho spolupráci s pražským divadlem Archa nebo na performance, kdy tančil nahý, což mnozí považovali za pohoršující). Další outsidery, kteří jsou naplnění úžasem nad, pro většinu lidí, bezcennými skutečnostmi, představuje slaboduchý chlapec, který obdivuje uši Hirajamova spolupracovníka, nebo prodavačka v antikvariátu, které je líto, že krásné knihy jako Faulknerovy Divoké palmy nebo Strom Ayi Kody končí nedoceněné ve výprodeji za dolar (vždyť ona sama ví, o čem ty knihy jsou a cítí se díky nim být bohatá), nebo neznámá osoba, která na záchodku schovává papírek vyzývající ke hře piškvorek, či prodavač v bufetu mající radost z každého člověka a shovívavě se sklánějící do světa toho, kdo k němu zavítá. Je jich tam daleko víc. Wenders vlastně podobný podivínský potenciál úžasu odhaluje u každého z protagonistů filmu a potažmo u každého z nás.

A právě v této subversivní logice života spočívá transkulturní rozměr celého díla. Konceptem ikigai se zabývala antropoložka Chikako Ozawa-De Silva, která se specializuje na transkulturní dimenzi chápání zdraví a nemocí, zejména těch duševních. Ozawa-De Silva, podobně jako například Viktor E. Frankl, ukazuje, že všeprostupující prožitek i té nejobyčejnější smysluplnosti, do života vlévá životodárnou mízu. To dokládá například dlouhověkostí obyvatel ostrova Okinawa, kterou klade do souvislosti právě s jejich praktikováním konceptu Ikigai. Hirajamova duševní svěžest je až fyzicky hmatatelná. Ačkoliv jde o stárnoucího muže (jeho představiteli je 68 let), vyzařuje z něj mladistvý duch. Ani v Dokonalých dnech Wenders nezapřel, že je vášnivým milovníkem hudby. Tóny skladeb rockové klasiky jsou zde nepřehlédnutelné, a jak je pro Wenderse typické, jsou nositelem promyšlených symbolických významů. Na první pohled by se zdálo, že spolu s kazetami nebo analogovými fotoaparáty, odkazují k nostalgii po uplynulé minulosti. Jenomže to by byl příliš povrchní a mechanický pohled vnímající hudbu jen jako kulisu nebo estetický kýč tvůrce, který si klade nanejvýš tak otázku: „Čímpak to tu podbarvíme?“. Všechny prvky vztahující se k minulosti, stejně jako písně Animals, Otise Reddinga, Niny Simone a zejména Patti Smith a Lou Reeda, zde spíše odkazují ke stálé aktualizaci a přítomnosti Hirajamovu mládí, k hermeneutice toho, co činí Dokonalé dny dokonalými. K dětské a mladistvé schopnosti žít naplno a vychutnávat si přítomnost s vášnivým zaujetím. Není Hirajama tak trochu alteregem samotného Wenderse? Není Hirajamova duchovní svěžest a mladická zaujatost vlastně ze stejného rodu jako ta, kterou ve Wendersových filmech reprezentují Pina Bausch, její staří a mladistvě krásní tanečníci a tanečnice, nebo Ibrahim Ferrer, Ruben Gonzales, Compay Segundo nebo Omara Portuondo z Buena vista social clubu, nebo fotograf Selgado či papež František?

Film Dokonalé dny, který vznikl původně jako zakázka na sérii krátkometrážních filmů pro společnost The Tokyo Toilet, která v Tokiu provozuje architektonicky velmi zajímavě provedené veřejné záchodky, nenabízí žádnou ideologickou doktrínu návodu ke štěstí. Jen zpřítomňuje tajemství a zázrak života bez vypointovaných happyendů prostřednictvím obyčejného života prožívaného ve vášnivém přitakání přítomnosti tady a teď. A dělá to tak mistrně, že tento nezapomenutelný filmový zážitek najde v dějinách kinematografie jen těžko nějaké srovnání.