Transkulturní cesta – Jarní exkurze do Brna

Letošní exkurze se uskutečnila ve dnech 17. 4. – 19. 4. 2026 v Brně. Naše transkulturní cesta započala už v minulém roce, takže jsme zhruba věděli, co nás čeká. Očekávání byla, stejně jako loni, vysoká, neboť loňský program byl jedinečný. Jak se záhy ukázalo, ani letos tomu nebylo jinak.

Po úvodních cestách automobily, které už pro mnohé z nás byly předzvěstí dobře stráveného víkendu, jsme doputovali do Církevního domova mládeže Petrinum, kde jsme měli, shodně jako v minulém roce, zajištěno ubytování. Program začal krátce po páté hodině společně s rodinou Margoldových. Poutavé vyprávění a prezentace na téma velké rodiny a vzájemné sounáležitosti nám ukázaly, že nejsme všichni stejní, a to je vlastně moc dobře.

Během „Margold show“ jsme si mohli vyzkoušet, jaké to je mít velkou rodinu a sladit volný čas všech jejích členů. Věřte mi, že takovou frustraci při pokládání otázek, kdy jsem se ocitla v roli maminky snažící se sezvat celou rodinu na grilovačku, jsem dlouho nezažila. Nakonec se ale vše podařilo – nejen že se sešla celá moje „papírová“ Margold rodina, ale i naše skutečná transková rodina, se kterou už téměř dva roky sdílím radosti i starosti. Jedinou změnou bylo, že jsme letos už nebyli vystrašení prváci, ale „mazáci“, kteří mají kus vysokoškolského života za sebou.

Večer se nesl v duchu líbivých tónů, jimiž nás provedla Silva Morasten a její hudební doprovod. Po kulturním večeru jsme se odebrali do sklepení Rumového baru, který nás uchvátil už v minulém roce, a završili jsme den transkulturní degustací rumů s příchutěmi banánků v čokoládě, pomeranče, vanilky a dalších.

Sobotní dopoledne se díky našim všetečným otázkám mírně protáhlo, nikomu to ale nevadilo, absolvovali jsme velmi poutavou návštěvu Muzea romské kultury, kde jsme se dozvěděli mnohé ze života Romů, o jejich trápeních, životech, tradicích a samy jsme si interaktivní formou vyzkoušely, jaké to je někoho stereotypizovat. Nejvíce mne uchvátil zrcadlový sál. Říkala jsem si, že právě tento sál nabídl prvotní pohled na obrácenou stranu světa, který byl o několik kroků dál podpořen roztříštěným sklem, tedy upozorněním na křehkost a rozdrobenost naší společnosti.

Odpolední program byl v režii jednotlivých skupin. My jsme zvládli návštěvu trhů u Janáčkova divadla, oběd v indické restauraci a načerpali jsme energii ze slunečných paprsků. V pět hodin jsme si vyslechli příběh Anastasie Serdyuk spojený s promítáním filmu Dlouhá cesta, který nám přiblížil nelehký život Rusů v České republice. Během večera jsme si posteskli, že se letos neuskutečnil náš oblíbený „kruh důvěry“, jak bych ho s nadsázkou nazvala. Ale člověk míní, život mění. Noc byla ještě mladá a naše neutěšitelná chuť po dialozích a společnosti se brzy naplnila. Právě ze spontánních akcí totiž často vzniká něco výjimečného. Zcela nečekaně jsme tedy večer strávili u táboráků a u místního Vietnamce se nám dokonce podařilo sehnat buřty. Příjemná atmosféra od ohně se následně přesunula do společenského sálu, kde jsme náš „kruh důvěry“ skutečně uskutečnili.

Naši vyučující totiž nejsou jen ti, kteří nás učí, ale jsou to také skvělí lidé – lidé, kteří mají často stejné, ba i větší problémy než my sami. Tím, že je s námi dokážou sdílet, otevřít se nám, se k nám dokážou ještě více přiblížit. Myslím si, že takový přístup nelze očekávat v jiných oborech než právě zde.

Nedělní program byl zakončen návštěvou brněnského podzemí, konkrétně vodojemů na Žlutém kopci, které jsou považovány za kulturní památku a součást historie Brna. Tento blok symbolicky uzavřel náš víkend a znamenal návrat domů, ačkoli se nikomu z nás příliš nechtělo. Dohodli jsme se proto, že pokud to jen trochu půjde, rádi se exkurze zúčastníme i příští rok, přestože už pro nás nebude povinná.

Jak je zřejmé z mého příspěvku, za oborem transkulturní komunikace se neskrývá jen antropologie, filozofie, sociologie a další vědy, ale především tým skvělých lidí. Lidí, kteří nikdy neřeknou ne, když je požádáte o pomoc, kteří vám vyjdou vstříc, když něco nejde podle plánu, kteří vám dokážou naslouchat. Transkulturní komunikace a lidé, které jsem během studia poznala. ať už vyučující, nebo spolužáci, se stali mou druhou rodinou.

Můj příspěvek může znít jako pouhá rekapitulace toho, co jsme prožili, ale skrývá se za ním mnohem víc. Spousta zážitků, obav i starostí, které se však paradoxně netýkají státnic nebo honby za titulem, ale strachu z toho, že všechno, co teď máme, u mnohých z nás, kteří se nerozhodnou pokračovat na magisterské studium, brzy skončí. Každý z nás musel pro studium mnohé obětovat – někdy to bolelo, když si vzpomenu na naši spolužačku Jitku, jindy to bylo úsměvné, když si vybavím Ráďu a její hledání klíčů od automobilu po celé škole. Všichni jsme ale něco získali. Získali jsme přátelství, nové poznatky, poznali jsme sami sebe, a i z bývalých introvertů se stali extroverti. Děkuji, že mohu být součástí této rodiny, děkuji za shovívavost českého systému ke studiu pracujících a děkuji všem, kteří stojí za oborem transkulturní komunikace. Troufnu si říci, že takto jedinečný koncept jinde, než na hradecké univerzitě nenajdete.