Rozhovor s Terezou Kamešovou

Luděk Jirka

Úvodní fotka:

Rozhovor s Terezou Kamešovou

Komentář

24/02/2021

Tereza Kamešová se narodila v roce 1994 na Kladně; obor Transkulturní komunikace studovala v letech 2014-2018.

Co tě přivedlo ke studiu transkulturní komunikace?

Rozmýšlela jsem se mezi cestovním ruchem a transkulturní komunikací, ale transkulturní komunikace mi přišla zajímavější. Bylo to něco nového, co jsem neznala. Od malička jsem bydlela s rodiči v Německu a vždycky jsem ráda cestovala, takže mi to bylo blízké.

Proč jsi si vybrala humanitní obor a nikoliv třeba ekonomický směr?

Úplně jednoduše. Já nesnáším matematiku (smích). Čemukoliv, kde je slovo ekonomické, se raději vyhýbám. Ale také jsem empatický člověk, takže mi přišlo úplně přirozené pracovat s lidmi. Transkulturní komunikace mi přišla jako hodně pomáhající obor.

Tak a teď mě zajímá, jestli ti studium pomohlo k tomu, že jsi si vytříbila informace ohledně světa, že jsi porozuměla konfliktům, politice a tak dále?

Určitě jo. Už v prvním ročníku se všechny moje představy a ideály zbouraly a začaly se stavět nanovo. Nejvíce se mi zbouraly představy o předsudcích a nanovo se začalo stavět přemýšlení o různých problémech o životě.

A jaké byly původní ideály a představy?

Teď si to moc nechci připouštět, ale byla jsem předsudečná, přemýšlela jsem v zajetých kategoriích a škatulkovala jsem lidi. Teď to vidím ve školce, kde je určitě velký rozdíl v přístupu k cizincům a k různým menšinám. V ostatních spolupracovnících, kteří to mají úplně jinak, se trochu vidím, že jsem dříve také taková byla. Teď to u nás ve školce musím občas rovnat, protože můj přístup je úplně jiný.

A porozumění světu kolem nás? Politika, média?

Hodně mi to otevřelo možnosti a začala jsem se více zajímat o věci kolem mě. Snažila jsem se věci více propojovat a používat kritické myšlení. Ale bylo toho opravdu hodně. Byl to veliký rozdíl oproti gymnáziu, kde se studentům věci jenom naservírují. Tady jsme museli sami něco dělat a to mě hodně naučilo. Prezentace jsme museli dělat skoro pořád a na tom jsem se také hodně naučila – jenom třeba, jak se vyjadřovat a jak mluvit před lidmi. Co se týče politiky, tak si to všechno také snažím dávat do souvislostí, je pro mě důležitá, volím a chodím třeba i na demonstrace, ale není to pro mě to nejdůležitější téma.

Co si pod pojmem transkulturní komunikace představuješ?

Já jsem strašně dlouho přemýšlela, co řeknu. Pořád a dokola se opakuje, že je to stavění mostů napříč rozdíly, ale pro mě je to spíše způsob uvažování a přemýšlení o věcech kolem nás. Takový lidský přístup ve smyslu pokory a respektu vůči ostatním. Nechci, aby znělo sluníčkově, ale abychom byli ochotní vyslechnout také názor druhého a otevřeně se o tom pobavit. Takže taková otevřenost vůči věcem kolem nás.

Naplnilo tě studium transkulturní komunikace?

Ano (smích). Mě to strašně bavilo. Bylo to strašně zajímavé. Bylo super, že se jednalo o široké studium a že bylo ode všeho něco. Bavil mě třeba střet civilizací. Na tyto a podobné předměty jsme měli od prvního ročníku Zdenku Sokolíčkovou a rozebírali jsme zprávy a aktuální dění. Nebyla to úplně teorie. Psychologie komunikace s Petrem Mikoškou byla také úplně super. Byl to takový psychologický výcvik, kdy jsme si o nás povídali a rozebírali jsme nás. Byl to třeba úplně jiný přístup, než měl František Burda. Bylo dobré, že jsme měli oba ty póly.

Který z učitelů v tobě zanechal největší stopu?

Všichni (smích). Ale nejvíce asi Zdenka Sokolíčková. Pro mě byla úplně neskutečná, co všechno umí a ví. Jak je nabitá, jak to všechno zvládá a jakými jazyky mluví. František Burda je zase taková tvář transkulturky. Ale každý z učitelů měl něco. Tomáš Petráček byl také skvělý, on se nám vždycky trochu smál s tím jeho přehledem.

Ty jsi potom začala pracovat v mateřské školce? Proč tato pozice?

Celou dobu jsem chtěla dělat něco, kde bych mohla někomu pomáhat. Chtěla jsem pracovat v neziskové organizaci, ale jednak byl problém, že chtěli buď zákon č. 108, anebo jsem úplně nevěděla, co ta práce obnáší. Já třeba nemůžu pracovat v kanceláři a většina pozic byly právě v kanceláři. U dětí v mateřské školce mě to baví a dá se s nimi hezky pracovat už odmalička. Byla jsem spokojená s tím, že jsem dělala něco, co mě bavilo a co si můžu uplatňovat tak nějak všude. To se mi líbilo.

Jak to bylo se sháněním pracovní pozicí a s pedagogickým minimem?

Začínala jsem pracovat jako asistent pedagoga a škola se musela obrátit na Ministerstvo školství, zda u nich ve škole může vůbec pracovat. Nějaký úředník z Ministerstva školství odpověděl, že transkulturní komunikace není vhodné vzdělání pro asistenta pedagoga. Tak jsem si musela udělat kurz na asistenta pedagoga, který si vlastně může udělat i člověk se základní školou. Kvalifikaci jsem si pak musela dodělávat také ve školce. Tam nestačí pedagogické minimum.

Jako asistent pedagoga jsem začala pracovat v lednu 2018. V lednu jsem nastoupila jako asistent a od července jsem pracovala jako učitelka. Byla jsem tam rok a teď jsem druhým rokem v mateřské školce. Jako učitelka jsem pracovala v soukromé škole a tam vzdělání nebyl problém, protože stačila jedna kvalifikovaná učitelka, ale ve státním sektoru musí se mít přímo pedagogické vzdělání.

Mám nevýhodu, že jsem nekvalifikovaná učitelka a oni na mě čekají, až si kvalifikaci dodělám. Díky pedagogickému vzdělání mám tu výhodu, že mám stejný plat jako kvalifikovaná učitelka. Kdybych neměla Pedagogickou fakultu, tak bych šla o třídu níž. Teď si ale musím dodělat kvalifikaci a nic se pro mě nemění. Budu stále ve stejné platové třídě. Pokud bych si udělala bakaláře, tak budu mít o 500 korun více. Státní sektor je v tomto boží.

A myslíš, že by se obor Transkulturní komunikace mohl uplatnit obecně ve školských zařízeních?

Jo. V případě pedagogického minima je možnost uplatnění na pozici pedagoga, ale mohlo by k tomu být i nějaké poradenství ve škole. Dobrá pozice by byla nějakého asistenta, který by učil personál, jak se dá správně komunikovat s cizinci. Tento přístup tady strašně chybí. Ve školách a školkách je asistent pedagoga nebo školní asistent, který vyloženě pomáhá děti oblékat a tak, zatímco asistent pedagoga je vázán přímo k jednomu dítěti. Ale není to někdo vyloženě transkulturně, antropologicky nebo multikulturně vzdělaný člověk, který by pomáhat dětem cizinců. Bylo by fajn, kdyby byla taková spojka mezi učiteli a rodiči. Fungoval by stejně jako sociální asistent, který také pracuje s cizinci, s dětmi z nějaké znevýhodněné situace nebo problematického prostředí a řeší věci, které my nezvládáme.

A jaké máš životní cíle?

Chtěla bych mít svoji školku a rodinu.

Úvodní fotka:

Rozhovor s Terezou Kamešovou