Rozhovor s Fatimou Rahimi
Luděk Jirka
Úvodní fotka:
Narozena 1992 v Herátu (Afghánistán), obor Transkulturní komunikace studovala v letech 2010-2013
Můžete shrnout Vaši cestu z Herátu do Šumperka?
Můj otec byl učitel perštiny a měl problémy s vládou Talibánu. Zavírali ho a my jsme vždy za něj museli zaplatit peníze. Pak jsme museli opustit Afghánistán z bezpečnostních důvodů. Cesta byla dlouhá a krutá. Nevím, jak přesně jsme šli, ale přijde mi logické, že to bylo přes středoasijské republiky, Rusko, Ukrajinu a přes Slovensko. Bylo to pozemní cestou, většinou jsme šli pěšky, třeba tři týdny jsme šli pěšky, často jsme neměli nic k jídlu, spávali jsme v lese. Jeli jsme však i kamionem, autem nebo vlakem, ale vždy tak, aby nás nikdo neviděl. Třeba ve vlaku jsme byli schovaní v různých prostorách, kde byly potrubí.Na konci roku 2000 jsme skončili v Chebu. Neměli jsme peníze na cestu do Německa, a tak jsme zůstali v České republice. Původně jsme neměli za cíl zůstat v České republice, převaděči nám řekli, že jsme v této zemi, ale chtěli po nás peníze za převoz do Německa a my jsme už peníze neměli. Tři a půl roku jsme byli v uprchlickém táboře, ve Vyšních Lhotách, Zastávce u Brna a ve Zbýšově u Brna. Dostali jsme trvalý pobyt, v roce 2004 jsme opustili uprchlický tábor a přestěhovali jsme se do Šumperka. Pan starosta Brož nám pomohl. V uprchlickém táboře měla naše rodina jeden pokoj a sociální zařízení bylo společné pro dalších cca 50 lidí, a tak byli rodiče rádi, že jsme se přestěhovali do Šumperka. Tam jsme začínali v bytě 3+1 a měli jsme s sebou jenom peřiny. Místní lidé nám velmi pomohli. Tatínek nejprve pracoval jako údržbář zeleně a teď dělá ošetřovatele. Maminka dělala v pekárně a teď pracuje v Praze jako šéfkuchařka.
A proč jste si vybrala ke studiu právě obor Transkulturní komunikace?
Po gymnáziu jsem se hlásila na Karlovu univerzitu na Fakultu sociálních studií, do Olomouce na regionální studia na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého a pak na Transkulturní komunikaci na Univerzitu Hradec Králové. Na Karlovu univerzitu jsem se nedostala, protože tam byly Scio testy a já jsem stále měla problémy s českým jazykem. Na regionální komunikaci i na Transkulturní komunikaci jsem se dostala. Přišlo mi, že Transkulturní komunikace je mi mnohem blíže a že se tam můžu trošku více rozvíjet. Portfolio předmětů mi přišlo bližší.
A jak Vaše rozhodnutí hodnotíte zpětně?
Vůbec toho nelituji. Také jsem se sešla s partou bezvadných lidí, se kterými jsme dělali různé aktivity. S některými se setkávám dodnes a jsou to moji nejlepší přátelé.
Co si pod pojmem Transkulturní komunikace představujete?
Přišlo mi, že to je porozumění o tom, jak svět funguje. Naučila jsem se vlastně základ, jak v dnešním světě žít. Svět je dnes mnohem otevřenějším, zároveň složitějším místem. Cestujete, poznáváte a díky Transkulturní komunikaci máte možnost získat informace a nedívat se na lidi skrze prsty. Studium Vám otevře oči v tom smyslu, že se zbavíte předsudků nebo stereotypů a pokud je máte, tak se s nimi snažíte bojovat. Byl to dobrý základ a doporučovala bych studium asi úplně všem. I těm, co nestudují humanitní vědy.
A pomohlo Vám studium ve vyznání se v mezinárodních problémech nebo konfliktech?
Ano. Vysoká škola je však podle mě hodně o vlastní aktivitě. Stejné je to i s Transkulturní komunikací. Člověk musí být aktivní. Pamatuji si, že když přišla na univerzitu paní doktorka Zdeňka Sokolíčková, tak studium mělo najednou úplně jinou atmosféru. Její zásluhou jsme byli aktivnější. Na paní Sokolíčkovou mám dobré vzpomínky. Díky ní jsem pak šla na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Její předměty a jí předkládané knížky byly základ pro mé budoucí studium.
S tím souvisí další otázka, který z učitelů ve Vás zanechal největší otisk?
Kromě paní doktorky Sokolíčkové také pan docent Tomáš Petráček. Jeho předměty jsem milovala.
A čím konkrétně pan docent Petráček?
Pan docent Petráček umí ve člověku probudit diskuzi. Donutí člověka přemýšlet a chce po Vás znát Vaše názory. Byl slušně provokativní a opravdu mu záleželo na tom, co si myslíme. Chtěl náš názor.
Co Vás vedlo ke studiu kulturních a duchovních dějin Evropy na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy?
Když dostudujete Transkulturní komunikaci, tak si potom můžete vybrat různé směry, například environmentální studia, politologii nebo mediální studia. Já jsem měla ráda předměty zaměřené na kultury a na náboženství, a když jsem potom přemýšlela o dalším studiu, tak byly pro mě Evropské kulturní a duchovní studia ideální. Tehdy mě také fascinovali učitelé. V Hradci jsme četli určitou povinnou četbu a na magisterském studiu mě učili právě tito autoři. Ať to byl pan profesor Martin C. Putna, pan profesor Zdeněk R. Nešpor, profesorka Milena Bártlová nebo profesor Jiří Pešek.
A jak jste potom našla pracovní uplatnění?
Dlouho jsem dělala dobrovolnici ve Člověku v tísni, v Amnesty International nebo v Multikulturním centru Praha a když v Deníku Referendum někoho hledali, tak jsem se o tom dozvěděla přes Amnesty International a Soze (Sdružení občanů zabývajících se emigranty). Napsala jsem jim, pak jsem šla na výběrové řízení a vyšlo to.V Deníku Referendum mám větší úvazek a na Rádiu Wave pracuji na jednom pořadu. Moderují Hergot! Jde o náboženský pořad. Jak říkáme – „neortodoxní pohled na duchovní záležitosti v souvislosti s děním světským.“
Jaké máte životní cíle?Životní cíl?
Hlavním cílem je Pulitzerova cena (smích). To byl vtip, ale je to sen. Jinak bych hrozně ráda navštívila Afghánistán a napsala o situaci v Afghánistánu nějaké série reportáží. Tak doufám, že se mi to v blízké době povede.
Můžete shrnout Vaši cestu z Herátu do Šumperka?
Můj otec byl učitel perštiny a měl problémy s vládou Talibánu. Zavírali ho a my jsme vždy za něj museli zaplatit peníze. Pak jsme museli opustit Afghánistán z bezpečnostních důvodů. Cesta byla dlouhá a krutá. Nevím, jak přesně jsme šli, ale přijde mi logické, že to bylo přes středoasijské republiky, Rusko, Ukrajinu a přes Slovensko. Bylo to pozemní cestou, většinou jsme šli pěšky, třeba tři týdny jsme šli pěšky, často jsme neměli nic k jídlu, spávali jsme v lese. Jeli jsme však i kamionem, autem nebo vlakem, ale vždy tak, aby nás nikdo neviděl. Třeba ve vlaku jsme byli schovaní v různých prostorách, kde byly potrubí.Na konci roku 2000 jsme skončili v Chebu. Neměli jsme peníze na cestu do Německa, a tak jsme zůstali v České republice. Původně jsme neměli za cíl zůstat v České republice, převaděči nám řekli, že jsme v této zemi, ale chtěli po nás peníze za převoz do Německa a my jsme už peníze neměli. Tři a půl roku jsme byli v uprchlickém táboře, ve Vyšních Lhotách, Zastávce u Brna a ve Zbýšově u Brna. Dostali jsme trvalý pobyt, v roce 2004 jsme opustili uprchlický tábor a přestěhovali jsme se do Šumperka. Pan starosta Brož nám pomohl. V uprchlickém táboře měla naše rodina jeden pokoj a sociální zařízení bylo společné pro dalších cca 50 lidí, a tak byli rodiče rádi, že jsme se přestěhovali do Šumperka. Tam jsme začínali v bytě 3+1 a měli jsme s sebou jenom peřiny. Místní lidé nám velmi pomohli. Tatínek nejprve pracoval jako údržbář zeleně a teď dělá ošetřovatele. Maminka dělala v pekárně a teď pracuje v Praze jako šéfkuchařka.
A proč jste si vybrala ke studiu právě obor Transkulturní komunikace?
Po gymnáziu jsem se hlásila na Karlovu univerzitu na Fakultu sociálních studií, do Olomouce na regionální studia na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého a pak na Transkulturní komunikaci na Univerzitu Hradec Králové. Na Karlovu univerzitu jsem se nedostala, protože tam byly Scio testy a já jsem stále měla problémy s českým jazykem. Na regionální komunikaci i na Transkulturní komunikaci jsem se dostala. Přišlo mi, že Transkulturní komunikace je mi mnohem blíže a že se tam můžu trošku více rozvíjet. Portfolio předmětů mi přišlo bližší.
A jak Vaše rozhodnutí hodnotíte zpětně?
Vůbec toho nelituji. Také jsem se sešla s partou bezvadných lidí, se kterými jsme dělali různé aktivity. S některými se setkávám dodnes a jsou to moji nejlepší přátelé.
Co si pod pojmem Transkulturní komunikace představujete?
Přišlo mi, že to je porozumění o tom, jak svět funguje. Naučila jsem se vlastně základ, jak v dnešním světě žít. Svět je dnes mnohem otevřenějším, zároveň složitějším místem. Cestujete, poznáváte a díky Transkulturní komunikaci máte možnost získat informace a nedívat se na lidi skrze prsty. Studium Vám otevře oči v tom smyslu, že se zbavíte předsudků nebo stereotypů a pokud je máte, tak se s nimi snažíte bojovat. Byl to dobrý základ a doporučovala bych studium asi úplně všem. I těm, co nestudují humanitní vědy.
A pomohlo Vám studium ve vyznání se v mezinárodních problémech nebo konfliktech?
Ano. Vysoká škola je však podle mě hodně o vlastní aktivitě. Stejné je to i s Transkulturní komunikací. Člověk musí být aktivní. Pamatuji si, že když přišla na univerzitu paní doktorka Zdeňka Sokolíčková, tak studium mělo najednou úplně jinou atmosféru. Její zásluhou jsme byli aktivnější. Na paní Sokolíčkovou mám dobré vzpomínky. Díky ní jsem pak šla na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Její předměty a jí předkládané knížky byly základ pro mé budoucí studium.
S tím souvisí další otázka, který z učitelů ve Vás zanechal největší otisk?
Kromě paní doktorky Sokolíčkové také pan docent Tomáš Petráček. Jeho předměty jsem milovala.
A čím konkrétně pan docent Petráček?
Pan docent Petráček umí ve člověku probudit diskuzi. Donutí člověka přemýšlet a chce po Vás znát Vaše názory. Byl slušně provokativní a opravdu mu záleželo na tom, co si myslíme. Chtěl náš názor.
Co Vás vedlo ke studiu kulturních a duchovních dějin Evropy na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy?
Když dostudujete Transkulturní komunikaci, tak si potom můžete vybrat různé směry, například environmentální studia, politologii nebo mediální studia. Já jsem měla ráda předměty zaměřené na kultury a na náboženství, a když jsem potom přemýšlela o dalším studiu, tak byly pro mě Evropské kulturní a duchovní studia ideální. Tehdy mě také fascinovali učitelé. V Hradci jsme četli určitou povinnou četbu a na magisterském studiu mě učili právě tito autoři. Ať to byl pan profesor Martin C. Putna, pan profesor Zdeněk R. Nešpor, profesorka Milena Bártlová nebo profesor Jiří Pešek.
A jak jste potom našla pracovní uplatnění?
Dlouho jsem dělala dobrovolnici ve Člověku v tísni, v Amnesty International nebo v Multikulturním centru Praha a když v Deníku Referendum někoho hledali, tak jsem se o tom dozvěděla přes Amnesty International a Soze (Sdružení občanů zabývajících se emigranty). Napsala jsem jim, pak jsem šla na výběrové řízení a vyšlo to.V Deníku Referendum mám větší úvazek a na Rádiu Wave pracuji na jednom pořadu. Moderují Hergot! Jde o náboženský pořad. Jak říkáme – „neortodoxní pohled na duchovní záležitosti v souvislosti s děním světským.“
Jaké máte životní cíle?Životní cíl?
Hlavním cílem je Pulitzerova cena (smích). To byl vtip, ale je to sen. Jinak bych hrozně ráda navštívila Afghánistán a napsala o situaci v Afghánistánu nějaké série reportáží. Tak doufám, že se mi to v blízké době povede.
Úvodní fotka: