Reportáž z litevského ERASMU

Po šestnácti hodinách v autobusu jsme já, Věrka a enormní počet zavazadel vystoupili na nádraží v litevském Kaunasu, a tak jsme se ocitli v zemi, kterou moje babička nikdy nezapomene nazvat Ruskem. Brzy nás naštěstí vyzvedla naše mentorka a pomohla nám, po menších útrapách, dostat se až na kolej. To jsme ještě netušily, že hned první den zažijeme většinu toho, co nás bude v Litvě provázet po celý semestr – retro československé trolejbusy, všudypřítomné opravy komunikací a déšť. Deště jsme si užily ažaž.
Vzhledem k tomu, že jsme dorazily ještě před začátkem roku, zažily jsme i Welcome Week – tedy tu neuvěřitelnou spoustu energie, kterou naše univerzita vynakládá na uvítání studentů. Máme z toho týdne horu zážitků, ale taky si odnášíme jeden poznatek: je neuvěřitelně snadné rozumět si s lidmi, když jsou všichni v podobné situaci. Příliš nezáleží na tom, odkud jsou nebo co studují, vždy se dá najít společné téma, o kterém se dá mluvit. V těch prvních týdnech nám hodně pomáhaly chytré technologie. Nejen, že by bez smartphonu člověk jen těžko věděl, kam a kdy má zrovna přijít, zároveň bychom si jen těžko zapamatovaly tolik jmen najednou.
Když konečně začala škola, skoro celé první dva týdny jsme strávily běháním za koordinátory, abychom dostali svůj rozvrh, což mi popravdě docela připomínalo Hradec. Způsob učení je tady na KTU ale docela jiný než u nás, hodiny jsou mnohem interaktivnější a často si člověk ani nemá co zapisovat. Zároveň ale dostáváme spoustu drobných domácích úkolů, takže nám to připomínalo spíš střední školu.
Asi nejsilnějším zážitkem pro mě bylo, když jsem, po neúspěšném pokusu sníst broskev, musela v Kaunasu vyhledat zubaře. Na klinice, kterou mi doporučila moje mentorka, nejen že neuměli anglicky, ale nechtěli se se mnou domluvit ani „rukama nohama“. Když jsem po dalších peripetiích dorazila k jinému zubaři, doktorka byla sice milá, ale anglicky taky nemluvila. Takže mě nejdřív vyděsila k smrti, když postupně přikládala k mým zubům nejrůznější umělé. Chvíli jsem si byla jistá, že se chystá ty moje vytrhnout. Všimla jsem si, jak rychle generalizuji, jak jsem po dvou nevydařených zážitcích prohlásila všechny litevské zubaře za partu pitomců, jak bych dala bůhví co za to abych byla doma, kde by se určitě nic podobného nestalo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že by se něco takového velmi pravděpodobně stalo v Česku každému cizinci. Ve skutečnosti jsou na tom Litevci s angličtinou mnohem lépe než Češi a starší lidé alespoň většinou mluví rusky.
Za čtyři měsíce, co jsme tu strávili, se nám podařilo i dost cestovat. Asi nejzajímavější místo, na kterém jsme byly, je Kurská kosa – kousek pevniny v Baltském moři, táhnoucí se od Kaliningradu podél pobřeží až k litevské Klaipedě. Rozhodně jsme nečekaly, že v Litvě uvidíme široké dlouhé pláže a dokonce duny. Nicméně, Litva jako taková, je spíš země jezer a lesů, což může být rozhodně taky krásné, ale dost to závisí na počasí. A na to mají Litevci zrovna smůlu. Podzim je tu většinou upršený, šedý a depresivní. Zajímavé je, že ačkoli je takové počasí typické, Litevcům moc k srdci nepřirostlo. A tak třeba právě proto je Litva zemí se statisticky nejvyšším počtem sebevražd na obyvatele.
Ačkoli žijeme v druhém největším městě v Litvě, Kaunas nám často přijde spíš jako opravdu velká vesnice. I kousek od centra se dá narazit na neupravené vily s velikými zahradami. Štěrkové cesty plné děr a tak podobně. Jednou jsem přecházela rušnou čtyřproudovou silnici nedaleko od centra, a o pár kroků dál jsem před oprýskanou bytovkou potkala pána, který si brousil kosu. Kromě kontrastu mezi starým a moderním, mezi vesnicí a metropolí, je Kaunas město neuvěřitelně velkých parků a pozoruhodných graffiti.
Mohla bych asi vyprávět ještě dlouho, například o litevské posedlosti obchodními centry a velkými řetězci nebo politováníhodné hustotě památníků holokaustu v Litvě, ale to bych asi ještě dlouho nepřestala. Asi lze zkrátka těžko vtěsnat čtyři měsíce zážitků do jednoho článku.