Recenze F. Burdy na knihu Z. Sokolíčkové

Jen málokdo by si nevšimnul, že v posledních desetiletích vstupuje do obecného diskurzu stále častěji otázka dostatečnosti racionálního kalkulu západní civilizace.

Podobně jako u jiných témat, která se stala součástí obecného diskurzu, se i toto téma utápí v rétorice politické propagandy a ideologické manipulace nebo ve vyprázdněných floskulích. Témata politické ikonografie se snadno stávají mechanicky vyprázdněnými účelovými obrazy, vše může být současně pravdou i kýčem. Jak říká Jiří Přibáň: „Jediný způsob, jak se takovému světu bránit, je potom neustále vyvolávat pochyby o tom, co se zdánlivě tváří jako pevný a nezpochybnitelný základ našeho světa.“

V kontextu vášnivých diskuzí o stavu životního prostředí, o příčinách poškozování environmentu, o zodpovědnosti člověka za svět, který ho obklopuje, vychází kniha mladé autorky Zdenky Sokolíčkové, která se snaží reflektovat otázku závazku člověka vůči světu v perspektivě návrhu pokorného antropocentrismu mimo rámec politické diskuze (Zdenka Sokolíčková: Člověk v pokorném závazku vůči světu. Studie z ekologické etiky, Červený Kostelec 2012).

Tématicky se tato práce zabývá velmi ožehavou a aktuální otázkou, zvláště na pozadí české debaty, kde se nešťastně polarizované názorové spektrum koncentrovalo do mnohdy oprávněné polemiky Václava Klause s Al Goreovsky orientovanou argumentací. Zdá se, že tyto tendence ještě posílily poté, co se rozpoutala vlna rozhořčení kolem manipulativního lobbistického inženýringu podpory alternativních zdrojů energie v České republice. Na scéně ekologické rozpravy se však stále velmi viditelně profiluje také vulgární podoba alarmismu, se svou permanentní až nutkavou potřebou odmítání zdrojů západní civilizace. V důsledku rozpoutaných vášní se zdá, že se už vůbec nikdo nezajímá o to, zda a nakolik ve vztahu k envinronmentu selhává západní civilizace jako celek anebo jen jedna z jejích historických konceptuálních podob. Zdenka Sokolíčková se snaží nahlédnout jádro problému na základě kulturologického východiska mimo rámec politické diskuze prostřednictvím pokusu o vytvoření „specifické, co nejbohatší a tak i nejpřesnější výkladové mřížky“ vzorce vztahu člověka a jeho prostředí (s.12n.). Před námi se tak rozevírá nejen velmi zajímavá kulturně-ekologická recepční perspektiva různých koncepcí situovaných na teoretickém kontinuu od radikálního holismu až po radikální antropocentrismus, ale také pokus o vlastní konstruktivní konceptuální řešení v návrhu pokorného antropocentrismu.

Celá práce je vystavěna na třech základních stavebních principech. Nejprve se autorka snaží identifikovat vlastní syntagma pokorný antropocentrismus na základě akademického sporu antropocentrických a neantropocentrických koncepcí. Zde poukazuje na skutečnost, že jak antropocentrická, tak i neantropocentrická pojetí předpokládají morálního činitele, kterým je nakonec „inteligentní a autonomní individuum, nikoliv člověk jako živočišný druh.“ (s. 64) Tedy epistemologicky poukazuje na skutečnost, že člověk je odpovědný za svět, ve kterém se ocitá. Antropocentistický rozměr lidského uvažování o vztahu člověka a světa, který ho obklopuje a jehož je člověk součástí, je nevyhnutelný. Avšak autorka se snaží hledat perspektivu, ve které by antropocentrismus nebyl nástrojem radikalizující se dominance člověka nad prostředím. Z toho důvodu navrhuje k antropocentrismu přidat přívlastek pokorný, jako výraz aktu kontemplativní úcty a respektu k celku bytí (s. 130). Spolu s Janem Patočkou nahlíží Zdenka Sokolíčková člověka jako bytost, která sama sobě není zcela dána, která je sama současně darem i úkolem. Tedy člověk je sám sobě do jisté míry otazníkem.

Posléze přistupuje definování druhého stavebního principu prostřednictvím teze o znovuzakouzlení světa. V jistém slova smyslu je výrazem znovuzakouzlení světa již autorčin návrh syntagmatického oxymora pokorný antropocentrismus. Znovuzakouzlení světa vnímá jako potřebnou reakci na přebujelý racionalismus všech demytologizací, dekodifikací, odvozených od weberovského étosu odkouzleného světa. Člověk-otázka je sám sobě smyslem a současně je tu přítomné tajemství, které člověka sice přesahuje, ale je také jeho součástí. Obsah termínu znovuzakouzlení autorka spojuje se znovupřijetím transcendentní dimenze lidské existence. Racionalistická redukce diskurzu odkouzlení člověka o vše, co jej přesahuje, připravuje. To však neznamená a nenaznačuje nutnost obratu k iracionalitě, iracionalita v rukou politických elit dosud vždy směřovala k demagogiím, tyraniím a autoritativním systémů zneužívajícím moc. Ve znovuzakouzlení spatřuje personalistickou perspektivu, ve které je člověk na základě přijetí transcendentního rozměru existence schopen vystupovat ze sebe a setkávat se se světem jako s „Ty“ své existence. Jde o posun vztahu člověka k životnímu prostředí od pozice „Já-Ono“ k respektující ohleduplnosti pozice „Já-Ty“ (s. 194).

Nakonec se autorka na základě předešlých dvou principiálních pilířů pokouší vybudovat třetí, jemně deontologický, princip přijetí závazku vůči životu v znovuzakouzleném světě. Člověk, který je sám sobě otázkou, v sobě nese implicitní potřebu po odpovědi, s tou souvisí podle Sokolíčkové také otázka odpovědnosti člověka (s. 166). V tomto duchu rozvíjí Jonasovu ekologicko-etickou aplikaci Kantova kategorického imperativu: „Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s trváním lidského života na Zemi“. Vztah ke světu zrcadlí to, co člověk je a to, čím by se mohl stát. Je třeba, abychom znovu pocítili heuristický strach, který působí úctu k tomu, co člověk je skrze svět, který vytváří. Z této pozice podle Sokolíčkové vyplývá absolutní požadavek přijetí závazku vůči životu (vůči sobě a současně vůči světu) (s. 212).

Motivačním východiskem k tomu, aby se autorka danou problematikou zaobírala, je její osobní existenciální morální neklid z mravní miniaturizace současného paradigmatu euroatlantické civilizace, který současně v různých podobách objevuje v dílech velmi širokého spektra autorů zabývajících se reflexí společenských paradigmat. Výčet citovaných autorit je tak široký, že letmý výčet by byl nutně reduktivní. Společný jmenovatel těchto zneklidňujících reflexí autorka nachází v „upřímném přesvědčení o potřebě změny chování a myšlení západního člověka“ (s. 50).

Zajímavým aspektem autorčina přístupu je hledání vyváženosti mezi racionalistickým a iracionalistickým přístupem k řešení vztahu člověka k jeho prostředí. Nicméně právě v tomto bezpochyby nejpodnětnějším ohledu autorčiny práce je také ukryta celá řada úskalí. Zdenka Sokolíčková se snaží překonat reduktivní racionalismus, avšak celá práce má převážně racionalistická východiska, která jsou do značné míry obohacující, ale současně také limitující. Právě reflexe limitů vlastní racionality schází. To se projevuje například v ostrém odlišování mezi tzv. vědeckým a náboženským přístupem, které je stále přetrvávajícím reliktem racionálně-pozitivistického přístupu devatenáctého století. V tomto duchu například autorka tvrdí, že „křesťanství je pouze jednou z mnoha variant náboženské orientace a z principu se tak stává nemožným jeho normy plošně vyžadovat“ (s. 73). Logická stavba takového tvrzení by v důsledku znamenala, že žádná koncepční pozice nemůže být nositelkou oprávnění navrhovat obecně platné etické normy. Tudíž ani návrh pokorného antropocentrismu. Pakliže ale budeme uvažovat o antropologické dimenzi jednotlivých koncepcí, i náboženských, nejen na základě větší či menší míry institucionalizace, pak není důvod, proč by nějaká z koncepčních variant nemohla odhalovat zásadní antropologické konstanty, které se dotýkají nejen těch, kdo dané pojetí sdílí. Náboženský přístup je v knize implicitně chápán jako součást iracionalistických konceptů a to navzdory skutečnosti, že autorčino pojetí v sobě nese nereflektovaný náboženský potenciál např. v patočkovském pojetí člověka jako sebetranscendence, v jonasovsko-kantovském stanovení absolutního nároku kategorického imperativu, v personalistickém zdůvodňování lidské zodpovědnosti atp. V tomto ohledu by například byla velmi zajímavým rozvinutím zmíněných pozic hlubší reflexe díla Teilharda du Chardina, které ostré vymezení mezi vědou a náboženstvím zcela narušuje.

Nicméně kniha Zdenky Sokolíčkové je jedním z nejzajímavějších pokusů vlastního tvůrčího myšlení, které se zabývá problematikou, jak se vypořádat s etickou otázkou zodpovědnosti člověka ke světu. Sám práci řadím hned vedle prací Erazima Koháka. V neposlední řadě by měl být také zmíněn velmi přehledný, čtenářsky poutavý autorčin styl. Doufám, že se kniha v brzké době stane předmětem širší diskuze!