Proslov z promoce

Vaše magnificence – paní prorektorko,
Spectabilis – pane děkane,
Honorabiles – drazí rodiče, vážení hosté,

Stojím tu dnes před vámi, abych za nás (čerstvé absolventy) poděkovala.

Ač se vám možná zdá toto zadání triviální v porovnání s úkoly, jimiž jsme prošli v průběhu studia, není lehké mluvit jménem tolika, když dobře vím, jak rozdílné byly naše motivace studium začít i dokončit, jak moc se lišily naše cesty až sem.

Říká se „když chceš něco změnit, začni u sebe“. Já si tuhle větu dnes půjčím a poupravím: „Když chceš něco zmínit, začni u sebe.“ – Snad mi tedy prominete, že budu teď chvíli osobní.

Po maturitní zkoušce jsem se hlásila na dvě univerzity ve dvou městech, na dva rozdílné obory.

Že jsem nastoupila ke studiu v Hradci Králové, svého rodného města, ovlivnily životní okolnost. Rozhodovala jsem se tenkrát sama, ale zdaleka ne úplně volně. Ani tenkrát, ani dnes, nikdy jsem to nebyla jenom já, koho mé rozhodnutí přímo ovlivňovalo. A ač se to na první pohled může jevit nesvobodně, znamená to, že jsem měla a mám kolem sebe lidi, na kterých mi záleží. A to vnímám jako své veliké štěstí.

Jedním z důvodů, proč jsem nakonec začala studovat Transkulturní komunikaci, byl průběh zdejšího přijímacího řízení. Pohovor probíhal tak lidsky, že by jej ani sebelepší psané testy nepředčily. A ačkoli možná jen zlomek z vás někdy o mém oboru slyšel, všem z vás bych přála zažít zdejší atmosféru, osobní přístup a nakažlivé nadšení pro věc. Neuvěřitelně inspirativní a vzdělaní učitelé, minimum věcí, které by mě při studiu nebavily, spousta možností, kde se i mimoškolně rozvíjet. Absolvovala jsem čtyři stáže, množství exkurzí a výletů, byla jsem dokonce vybrána na půlroční výměnný pobyt v Korejské republice, který dodnes vnímám jako jedno ze svých nejlepších životních dobrodružství. Nikdy jsem svého rozhodnutí vsadit na UHK nelitovala.

Možná vás napadá: „Ta měla ale štěstí…“

Máte pravdu. Měla jsem a mám v životě opravdu hodně štěstí. Ale troufám si tvrdit, jakkoli jsme jistě odlišní a osobně se neznáme, že i vy jste šťastlivci. Jinak byste tu dnes jen stěží přebírali své vysokoškolské diplomy, navíc za takhle krásného počasí.

Vrátím se teď k množnému číslu a řeknu za nás: víme, že štěstí, ať už to, o kterém jsem teď mluvila, nebo cokoli, co si pod tímto slovem sami představíte, není zadarmo. Štěstí přeje připraveným a naše při studiu prokázané úsilí je toho ostatně důkazem. Museli jsme mu vyrazit naproti a projít cestou plnou zkoušek. Štěstí nebývá čirou náhodou. Mnohdy je naopak výslednicí naší práce nebo důsledkem těžkých rozhodnutí. Ačkoli mnohé věci neovlivníme, stejně jako já tenkrát nemohla ovlivnit ony „pomaturitní životní okolnosti“, vždy zůstane v našich rukách, jak se k nim postavíme.

Štěstí je nastavením mysli a já věřím, že klíčem k němu je i vděčnost.

Je mi velkou ctí, že tu dnes můžu stát a říct za sebe i všechny absolventy hlasité děkujeme!
Vstřícným učitelům, obětavým rodinám, věrným přátelům, chápavým zaměstnavatelům – děkujeme všem za to, že se s námi radují, že nám pomohli v těžkých chvílích, že v nás věřili.

Zdaleka ne všichni, kterým naše vděčnost patří, tu dnes mohou být. I jim chci ale vzkázat – učinili jste nás šťastnými.

Z celého srdce vám teď za to děkujeme.