Pozdrav z Jeruzaléma od studentky Ludmily Hamplové

Když očkování není jen o očkování aneb transkulturní komunikace v praxi

Jen máloco se může zdát vzdálenější než toto, ale přesto se vám pokusím ukázat, proč je dobré přemýšlet nad očkováním v kontextu transkulturní komunikace. Mě osobně tyto úvahy přivedly až na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě, kde na toto téma zpracovávám menší výzkumný projekt, který je podkladem pro mou bakalářskou práci.

Když se v Česku řekne očkování, obvykle si představíme lékařskou ordinaci a injekce. Jenže zajistit dostatek očkovacích látek a provoz zdravotnických zařízeních zdaleka nestačí k tomu, aby lidé do ordinace skutečně přišli a nechali se očkovat či nechali očkovat své děti. Už jen proto, že Česko podobně jako řada dalších vyspělých zemí naráží na to, že pro určitou část populace jen samotné slovo očkování vyvolává potřebu se vymezit či přímo postavit proti.

I proto už pár let v rámci své profese přemýšlím, jak toto uchopit a lépe porozumět důvodům k tomu, proč někteří lidé ohledně očkování váhají, a zda by to případně bylo možné nějak ovlivnit. A to mě přivedlo ke studijní cestě na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, která by se nemohla uskutečnit bez podpory Nadace Neuron, jenž umožňuje českým studujícím pracovat na vlastním výzkumu v Izraeli a poznat tak lépe izraelský vědecký ekosystém.

V praxi se pod vedení profesorky Chen Stein-Zamir a profesora Adama Rose, kteří působí na lékařské fakultě univerzity, věnuji hloubkovým rozhovorům se zdravotníky a pracovníky v oblasti ochrany veřejného zdraví, což jsou jak lékaři a lékařky, tak zdravotní sestry či bratři (mimochodem, jejich role je v Izraeli výrazně širší než v Česku), nebo lidé pracující pro zdejší obdobu hygienických stanic. Mluvím s nimi o tom, co podle nich ovlivňuje ochotu lidí nechat se očkovat či nechat očkovat své děti, jak se toto liší napříč různými komunitami, kde vidí překážky k tomu, aby izraelský systém fungoval lépe, a naopak co na něm oceňují.

Může to vypadat jako vlastně docela jasný úkol, ale protože ho plním v tak rozmanité zemi, jakou je Izrael, je to v mnoha ohledech překvapivá zkušenost. A tím nemyslím jen to, že jdu do muslimské části Jeruzaléma a mluvím s arabskými zdravotníky, nebo se vydám do rychle rostoucího města Bejt Šemeš, kde žijí velké rodiny ultra-ortodoxních Židů. Izrael totiž zdaleka nejsou jen Židé a muslimové, už jen proto, že zdejší společností nevede jedna jednoduchá dělící čára, jak se to někdy při pohledu na média v Evropě může zdát. Ve skutečnosti tady žije celá řada různých komunit, které se liší jak nábožensky či spíše mírou náboženské horlivosti, tedy i otevřeností či uzavřeností vůči vnějšímu světu, tak také kulturně či jazykově. V zásadě mi stačí ujít jen pár kroků a ocitnu se v úplně jiném světě, který funguje podle jiných pravidel.

To všechno pak ovlivňuje i to, jakým způsobem různé skupiny lidí vnímají informace, které se k nim dostávají, co považují důvěryhodné, jakým autoritám věří i jak se rozhodují o svém životě a zdraví. Izrael je tak svým způsobem doslova laboratoří mnoha sociálních jevů, kde také čas od času dochází k výbuchům, protože vzájemné soužití není ani snadné a ani klidné. To vše se pak propisuje i do toho, jak lidé přistupují k očkování. Protože jak se tady učím chápat každý den, očkování opravdu není jen záležitostí medicíny. Právě naopak.

Ludmila Hamplová
studentka 2. ročníku bakalářského studia Transkulturní komunikace