Podzimní exkurze v Orlických horách v malebné horské chatě Čihalka.

Ve dnech 10.–12. října 2025 jsme se jako studenti prvních ročníků Transkulturní komunikace setkali na podzimní exkurzi v Orlických horách, v malebné horské chatě Čihalka. Program nabídl setkání s paní Evou Bezstarosti, místní pamětnicí a správkyní Utzova betléma, autorské čtení a poezii Martina Schwarzera a Ivana Petlana, a taneční workshop Jany Faltové, který nás i po vydatné procházce na Vrchmezí ještě pořádně rozhýbal. O autorské čtení paní Blanky Kostřincové, která se bohužel nemohla z důvodu nemoci osobně dostavit, jsme naštěstí nepřišli – její texty zazněly v podání studentů, hostů i akademiků.

Děkujeme Katedře kulturních a náboženských studií za skvělou organizaci, otevřenou atmosféru a možnost potkat se i mimo univerzitní prostředí. Byly to tři dny plné inspirace, pohybu i přátelských rozhovorů.

Studenti 1. ročníku BTK

REPORTÁŽE OD STUDENTŮ

Sobotní ráno 11. 10. 2025 v Orlických horách na chatě Číhalka. Od vchodu chaty Číhalka mířím do společenské místnosti. Obložené stoly prozrazují, že se večer nesel v duchu přátelské atmosféry. Usedám do pohodlného křesla. Ráno za okny je ještě mlhavé. Začínáme program netradičním zpracováním rodinné kroniky od Blanky Kostřincové, dnes z důvodu nemoci nepřítomné. Tématem víkendu je paměť. Rodinná kronika jako paměť nejen rodiny, ale jako vzpomínka na vůni a chuť dávno ušlých dob. Zajímavý nápad, jak předat paměťovou stopu pro nové generace nejen v podobě velké, dnes již s obtížemi čitatelné knihy. Naopak útlá knížka, rozdělená do stručných pasáží. Následuje představení japonské poezie. Kdo by neznal oblíbená stručná japonská haiku! Krátký kaligrafický text a pod ním anglický překlad. Pak srovnání dvou překladů pánů Ivana Petlana a Martina Schwarzera, mužů mnoha zájmů. Nádherná hra se slovy a příjemný dotyk poezie hned po ránu. Říkáte si: Poezie hned po ránu? Poezie je  způsob bytí, říká František Burda. Zapomínám na starosti všedních dnů. Ráno, kdy nelítám po domě, neuklízím, nevařím, jen vnímám, přijímám a medituji. Jak píše americká spisovatelka Emily Dickinsonová „Duše má být vždy dokořán.“ Tady jsou dokořán okna na dotyk s mlhou a odkrytá duše je pohlazena. Pak výšlap na Vrchmezí s rozhlednou. V horách poznáš lidi, říká se. Procházíme říjnovými Orlickými horami. Chytá nás příroda i historie. Vidíme starý mezní kámen označující starou zemskou stezku. Profesor Petráček připomíná historii i ztrátu Slezska za vlády Marie Terezie. Cestou zpátky navštívíme opuštěný hrob. Připomínáme si historii divokého odsunu Němců. To, že tu stojíme, znamená, že se úplně nezapomnělo. A jsme zase u paměti, tématu, které nás provázelo.

Dalšího programu jsem se bohužel ke své vytíženosti nemohla zúčastnit, ale velké díky pořadatelům (učitelům z katedry) i za ten jeden den.

Martina Šurová

—————-

Okolo Číhalky jezdím již několik let na kole do Polska a nikdy jsem neměl možnost se tam zastavit a ani mě nenapadlo, že tam zažiju něco jako minulý víkend. Na Čihalce se konala akce, kterou uspořádal pan doktor Burda s ostatními kolegy.

Začalo se v páteční podvečer.  Nejprve jsme se všichni ubytovali a potom se sešli ve společenské místnosti. Prvním hostem byla vážená paní Eva Bezstarosti, která je místní pamětnicí a amatérskou historičkou.  Svou přenáškou nám přiblížila historii regionu a poukázala na důležitost událostí, které ovlivnily dnešní život v Orlických horách.  Sklidila velký potlesk a na závěr byl čas na zajímavou diskusi.

Dále se večer nesl v krásném duchu hlasu a kytary pana doktora Burdy, který zpíval a hrál své oblíbené písně.  Na basu ho doplňoval profesor Macek. Já jsem hrál na svůj saxofon a přemluvil Vendulku z naší třídy, aby zazpívala, což se jí velice vydařilo. V kapele byl i žák z denního studia, který hrál na elektrickou kytaru, a ta k punku prostě patří. A co housle? Klasika nebo underground? Na ty nám moc pěkně zahrála Anička. Měli jsme i kajon, u něho se střídalo více lidí.  Dohromady jsme vytvořili přátelskou atmosféru a roztančili studenty i profesory. S konzumací dobrého jídla a pití nám čas příjemně ubíhal a povídali jsme si až do ranních hodin.

Druhý den ráno po snídani byla první přednáška, a to na téma Japonsko a poezie typu haiku od Marina Schwarzera z nedalekého Nového Hrádku a Ivana Petlana z Brna. Výklad o japonské literatuře byl obsáhlý a pro většinu studentů asi méně známý.  Oba dva autoři překládají anglické verze japonských veršů do češtiny. Měli jsme možnost vidět jejich spolupráci při vzájemné interakci recitovaných veršů.  Každý básník má jiné vnímání i výklad toho, co je poezie a vše s ní spojené. Japonskou atmosféru přivezl i můj dlouholetý kamarád Karel Maněna, který dříve pracoval v náchodské čajovně.  Uvařil nám zelenou senchu a matchu. Čaje byly lahodné a zahřály nás.

Svou přislíbenou účast musela zrušit Blanka Kostřicová, na kterou jsme se těšili. Ale její unikátní Kniha Kronika si své místo našla. Jímavé a silné texty nasáklé člověčinou jsme slyšeli prostřednictvím přednesu jejích přátel a studentů.  Po obědě jsme všichni vyrazili na Vrchmezí. Druhý nejvyšší vrchol Orlických hor. Počasí bylo typicky podzimní a nepršelo. Strmá cesta sjezdovkou až nahoru nám dala pořádně zabrat. Cestou jsme si vyslechli výklad o hraničním kamenu z r. 1636 a o vytyčení hranic nového Československa v r. 1918. Došlo i na vyprávění o původní poutní stezce do Vambeřic. Po zdolání Vrchmezí jsme si dali pauzu na občerstvení, a kdo chtěl, mohl vylézt na rozhlednu, ze které bylo bohužel vidět pouze mlžný opar.  Kdo měl ještě dost sil, zaběhl k nedalekému pamětnímu kameni. Kdo tak učinil, měl tu čest stát na stejném místě jako císař Josef II.  Pan profesor Petráček k tomu podal stručný výklad okolo stojícím studentům. Cesta dolů utíkala rychle. Jisté je to, že společné putování nás propojilo s historií. Na závěr nám pan doktor Burda vyprávěl o tragické události, která se stala na Číhalce na konci druhé světové války, kdy byl v červnu 1945 nedaleko chaty zavražděn její majitel pan Moschnitschka. Během vyprávění nás mrazilo a bylo hrobové ticho.

Aby bylo navečer nějaké rozptýlení, byl připraven program, a to streetdance workshop s Janou Faltovou. Jana Faltová je profesionální lektorka ve svém oboru. Rozdělili jsme se do tří skupinek a paní Faltová nám předcvičovala a hecovala nás k výkonům v brazilských rytmech a hip hopu, ke kterým bychom se za běžných okolností těžko odhodlávali. Bylo to opravdu zábavné a naše radost z tance a společně vytvořená energie nás opět spojila.

Místo slíbeného slam poetry show byla příjemná změna. Zažili jsme figurální tanec v podání dvou performerek –  tanečnic  Barbory Machové a Radky Janů Kaucké. Radka je malířka, performerka a taneční lektorka a Bára figuruje ve známém tanečním divadle Honzy Pokusila. Při jejich performanci jsme nejprve utvořili dvojice, kteř se na sebe měli dívat a kreslit portrét druhého bez jediného pohledu na papír. Poté bylo scénické vystoupení a nádherná fúze Bářiných houslí a pohybů Radky. Využil jsem možnost přidat se se svým saxofonem a improvizovaně doplnit jejich kreativní scénku.

Jejich pohyby jsou neskutečně ladné a působivé.  Opět byl velký aplaus na konci vystoupení. Na závěr večera byla společná večeře a volný program.  Většina z nás chtělo jít spát a nechalo si něco hezkého zdát.

Orlické hory jsou krásné za každého počasí a v nedělní ráno vysvitlo sluníčko. Po snídani byla přednáška z předmětu Transkulturní komunikace od profesora Macka a potom další zajímavý program od profesorky Karlové ve formě psychologického poznání hrou, úkoly a sebeprezentací ve skupinkách.  Potom byl oběd, balení, uklízení a odjezd domů.

Závěrem bych rád vyjádřil své potěšení z toho, že se nás tam sešlo tolik.  Vše bylo spontánní a zábavné a zároveň inspirující.  Bylo dost prostoru na seznamování mezi denními i dálkovými studenty a profesory a vzájemné sbližování prostřednictvím témat, které nás potkávala během celého víkendu. Opravdu se to celé vydařilo.

Děkuji všem, kteří přijeli a těším se na další společné chvíle během studia.

Borek Smékal