Naděje proti vší naději

Otázka naděje je v díle Charlese Peguyho klíčové téma. Práce metodicky vychází ze sledování tématu naděje nejprve v básníkově životě a jeho myšlenkovém světě a poté v jeho básnickém díle.Zaměřuje se především na jeho vrcholné básnické spisy, které jsou pojednány chronologicky, neboť na sebe tematicky navazují a jedno předpokládá druhé. Na každou z takto pojednaných knih navazuje teologická reflexe, která se snaží postihnout základní teologické pozadí textu.
Cílem práce je blíže specifikovat čím naděje pro básníka je, každá z kapitol teologické reflexe je jednou z komponent, které dohromady tvoří jakousi spiritualitu naděje. Člověk je bytostně určen nadějí, kterou vložil Bůh do svého stvoření jako antropologickou konstantu. Tato naděje je u zdroje všeho lidského usilování. Je odpovědí na všechny existenciální otázky člověka. Jen ona je schopna utišit a nasytit jeho metafyzický hlad. Ty nejbytostnější otázky člověka po smyslu bytí, utrpení apod. neuspokojí jasné teze a odpovědi, nýbrž dynamika naděje, v těchto “odpovědích” ukryta. Naděje je smyslem povolání každého člověka a její naplnění má eschatologický charakter.

Naděje proti vší naději. Naděje v díle Charlese Péguy.
Oftis: Ústí nad Orlicí, 2012.