Mise sever: boj se stereotypy

„Vždyť tam maj pořád zimu a tmu!“,  ,,Tam si pustili spoustu černejch, tam bych nejel. Přijdou mi hrozně nezodpovědný…“, „Ty severský národy jsou studený a všichni blonďatý…“ tak tohle mě vyprovázelo na mé pětiměsíční dobrodružství do království sněhu a ledu. V letním semestru 2020 jsem v rámci programu Erasmus odcestovala do Norska.

Norské království má něco málo přes 5 milionů obyvatel, většina z nich žije ve větších městech. Díky své vstřícné imigrační politice, vysokému životnímu standartu (Norsko se dlouhodobě nachází na prvních místech žebříčků zaměřujících se na kvalitu života) a dlouhodobému nedostatku pracovních sil v některých oblastech je dá se říct národnostně pestrou společností.

Má cesta však nebyla mezi Českou republikou a Norským královstvím, ale mezi mojí domácí bublinou a velice rozmanitou erasmáckou.

Člověk by řekl, že Nor musí být vysoký, urostlý, blonďatý viking, oblečen v tradičním vzorovaném svetru a chladný vůči okolí. Pravda je ale taková, že Nor vypadá naprosto stejně jako vy, Čech, Polák, Němec, váš soused, kamarád nebo známý. Je zcela jisté, že ve své podstatě jsou všichni lidé stejní, protože jsou to lidé, ale zároveň rozdílní, neboť nesdílí jednotnou kulturu, jazyk nebo národnost. Kultura, jazyk nebo národnost jako jednotka stejnosti je ale také chybná, neboť každý člověk svým osobitým stylem interpretuje svět kolem sebe se všemi kulturními aspekty.

Během mého půlročního pobytu, do značné míry ovlivněného světovou pandemií, jsem měla možnost získat alespoň malou zkušenost žít v jiné zemi s jinými lidmi. Vybrala jsem pár, dle mého zajímavých, poznatků, o které se chci s vámi podělit.

Málokterý Nor trpí nadváhou (to zjistíte už jen když se pořádně rozhlédnete kolem sebe) nebo jinými zdravotními neduhy. Stát totiž vede své občany k zdravému životnímu stylu, to ve výsledku znamená existenci vysokých spotřebních daní z cukru (zahrnuje i potraviny s obsahem umělých sladidel), alkoholu a tabákových výrobků. Je zcela běžné, že v mínus patnácti a sněhové vánici potkáte obyvatele této země na kole nebo v běžeckém úboru. Od vysokých cen alkoholu (cena 0,4l piva je cca 200 Kč) a tabáku (zhruba 4x dražší než v ČR) se odvíjí i určité společenské návyky. V Norsku se alkohol konzumuje jednou za čas ale za to ve velké míře. Neexistuje, že by vás kamarád pozval k sobě domů na oslavu, kde by vás pohostil alkoholem (ten si sami přinesete, vypijete a pokud zbyde tak i odnesete).

To, že jsou Norové chladní vůči ostatním je dost sporné tvrzení, protože záleží na rozdílu povah a kultur. Ano, Norové nejsou tak otevření jako Češi nebo Američané. Z mé malé zkušenosti mi Norové přijdou introvertní a nesmělí, žijící ve své vlastní sociální bublině. Co vím, tak v Norsku je například zcela normální sedět ve veřejné dopravě sám, málo kdy se stane, že si k vám někdo přisedne. Na ulici nebo autobusových zastávkách na vás lidé z ničeho nic nezačnou mluvit (myslím, že každý má nějakou takovou zkušenost z Čech). Celkově si Norové udržují sociální odstup. Když už dojde k prvnímu rozhovoru, tak tématem není váš osobní život ale zcela běžné věci jako vysoká cena jízdného (pro mou spolubydlící bylo doslova mimo chápání, že má zpáteční jízdenka vlakem do školy v ČR stojí stejně jako kilo mrkve v Norsku, základní potraviny), politická situace nebo počasí. Ostatně z vyprávění vím, že trvá nesmírně dlouho, než s Norem navážete opravdové přátelství a váš rozhovor dosáhne hlubšího významu.

Jedna z mnoha věcí, která mě překvapila, je z mého pohledu tolerance a ohleduplnost, jedince vůči ostatním členům společnosti. Příkladů je hned několik. V norském školství existuje zákon, který nařizuje šířku dveří, aby do ní mohl vjet invalidní vozík. Když propukla koronavirová pandemie, norská vláda podala návrh na plošné nařízení nošení roušek. Narazila však na norský individualismus a svobodomyslnost (jak mi později vysvětlil můj profesor). Právníci totiž argumentovali tím, že je to porušování práv a svobod jedince. To znamenalo, že vláda pouze doporučila dodržovat rozestupy a používat dezinfekci. Asi nikdy nezapomenu na zděšení v hlase paní Ann, která studentům vysvětlovala, že v Čr vláda nařídila nošení roušek.  K mému velkému překvapení toto doporučení opravdu fungovalo, a to i v úzkých uličkách supermarketů. Pokud jste nedopatřením tento odstup porušili, Norové doslova prchali.

Další věc, která je dle mého pro leckterého Čecha nepochopitelná, je rovnost všech členů společnosti. Ať už je Nor muž, žena, přistěhovalec (jeden z jeho rodičů se nenarodil v Norsku), muslim, křesťan, člen LGBT komunity, chudý nebo bohatý, ve společnosti prokazuje i přijímá stejný respekt. Tenhle princip rovnosti se projevuje i ve stylu komunikace. Norové si všichni navzájem tykají (i králi), oslovují se křestními jmény, a přes to mezi sebou udržují úctu. Rovnost mezi lidmi se projevuje i ve vztahu rolí muže a ženy. Je zcela běžné, že žena na schůzce platí útratu sama za sebe nebo že muž zůstává na rodičovské dovolené a stará se o potomka.

A jak si člověk v takové zemi sám sebe uvědomuje jako Čecha? Možná je to nadsázka, možná je to důsledek cestování mezi sociálními bublinami (mou malou domácí a tou erasmáckou v cizí zemi), nedostatek informací nebo určitý druh poblouznění, ale věřím, že jsem cestovala časem. Nebo jsem byla slepá vůči svému okolí. Jinak si nedokážu vysvětlit ten vnitřní pocit, který jsem měla, když jsme přistáli na Letišti Václava Havla. Vrátila jsem se z lepší budoucnosti, tak o čtyřicet let zpět, do zaprděné horní dolní, která si myslí, že je pupkem světa a na slovo poslouchá roztahovačné prase.

Závěrem si dovolím pro anglofonní čtenáře přiložit pro pobavení odkaz na video, kterým nás hostující univerzita uvítala.