Miksalište

Tereza Zyklová, Lenka Bednářová

Úvodní fotka:

Miksalište

22/06/2020

Rády bychom se s vámi podělily o zážitky ze Srbska, kde jsme jako dobrovolnice strávily deset dní (od 30. 1. do 8. 2. 2016) a kde jsme působily na dvou různých místech pracujících s migranty, v Šidu – Adaševci a v Bělehradě – Miksališti.

Vyprávět jsme se rozhodly odzadu… Proč?

V Bělehradském Miksališti jsme strávily dva dny – 6. a 7. února 2016. Celá zkušenost nám poskytla spoustu odpovědí, ale samozřejmě v nás vyvolala i mnohé, často neřešitelné a nepříjemné otázky. Oba dny pro nás byly především emočně velmi náročné a (po týdnu stráveném v Šidu) znovu velmi ovlivnily naše vnímání uprchlické krize a dobrovolnické práce. Bezesporu se jednalo o velmi silný zážitek a v několika poznámkách níže se s vámi podělíme o to, proč tomu tak bylo.

Nutno ještě na úvod říct, že nebylo možné se ubránit srovnávání s organizací, smyslem i podmínkami práce v Adaševci (Šidu), a je pravdou, že právě pobyt v Šidu v nás vyvolal paušalizující optimismus, který s pobytem v Bělehradu částečně opadl, respektive rozehrál náš pohled na situaci mnoha dalšími, dosud skrytými barvami, a i proto jsme zpětně velmi vděčné za tip do Miksalište zavítat.

Areál a zázemí:

Refugee Aid Miksalište, tedy centrum pro uprchlíky v Bělehradě, se nachází nedaleko vlakového a autobusového nádraží, v oploceném areálu mezi právě probíhající stavbou a opuštěnými komerčními budovami. Jeho zázemí tvoří částečně chráněný, zastřešený prostor (pro výdej jídla / hygienických potřeb z jedné strany a distribuci i uskladnění oblečení ze strany druhé), stan (pro výdej čaje a sezení) a několik kontejnerů (z toho jeden pro zásoby jídla a hygienických potřeb, další k dispozici dobrovolníkům, jeden náležící lékařům…). V areálu se nachází také toalety, sprchy a údajně i pračka (neviděly jsme osobně).

Koho v Miksališti ne/najdete:

V současnosti (což zdůrazňujeme, protože situace se jen od podzimu několikrát velmi proměnila) zde potkáte pouze hrstku dobrovolníků (povětšinou nikterak zaštítěné kteroukoli z nevládních organizací, a když, tak – jak sám název lokace napovídá – “mixnutě”); denně jsme se v centru potkaly s cca 300 migranty, nikdo však jejich počet oficiálně neeviduje. K dobrovolníkům i migrantům ještě jednotlivě níže.

Policie, oproti Adaševci, v areálu přítomna není (dorazí pouze na zavolání).

3-4x týdně přijíždí extra skupinka dobrovolníků vařit teplé jídlo, o zajištění lékařské péče se na místě denně starají lékaři z organizace WAHA.

Krátce k chodu centra:

Běžný provoz zařízení je rozdělen do dvou směn v časech 9:30 – 12:30 a 12:30 – 16:00, přičemž areál se migrantům otevírá v 10:00 (do té doby dobrovolníci připravují balíčky s jídlem, čaj apod.).

Zapisování na „šichty“ je otevřeno všem a probíhá pomocí doodle. Je vítané, ne nutné.

Chod v tuto chvíli zajišťují dva koordinátoři, přičemž alespoň jeden z nich bývá na místě. Další dobrovolníci se denně střídají, jedná se především o cizince (my se zde setkali se třemi Čechy, jednou Američankou a Němcem).

Cílem Miksaliště není registrace, zajišťování přístřeší či noclehů migrantům a vzhledem k velmi nízkému počtu dobrovolníků ani jiné než níže uvedené činnosti.

Práce dobrovolníků:

Náplní práce dobrovolníků je převážně ona distribuce potravinových balíčků (2x denně; vždy tuňák, někdy něco navíc) či teplých pokrmů, oblečení, poskytnutí základních hygienických potřeb, dek a spacích pytlů. Mimo to dobrovolníci výdej organizují a dohlíží na jeho hladký průběh (staví lidi do řady a sledují, zda se do ní někdo opakovaně nestaví, především při výdeji jídla). Na bedrech dobrovolníka je také třídění oblečení získaného z charity (a role „prodavače ve fashionshopu“, protože zde neplatí, že migranti vezmou za vděk vším – mají jiné potřeby než ti, kteří projdou Šidem – chystají se na dlouhou cestu, atp.)… Dobrovolníci se také stávají hlídači, aby v nepřehledných chvílích nedocházelo ke krádežím zásob (za dva dny jsme byly svědkem vybraných lednic s dětskou výživou a zmizení několika spacích pytlů), ale také ničiteli – to když musí znehodnocovat vydávané věci tak, aby je obdarovaní nemohli dále prodávat a měli je opravdu jen pro svou potřebu. Mění se tak do role popisovačů (permanentním fixem označují krabičky náplastí, jednotlivá holítka, lahvičky s antibakteriálním gelem, balení vlhčených ubrousků,…), rozbalovačů (zubních kartáčků či konzerv z originálních obalů) a rozstřihávačů (zcela nových, hezkých dek, u nichž údajně hrozí riziko jejich prodeje nejvíce, a to i když jsou noci v Bělehradě mrazivé a většina z migrantů spí v altánu u nádraží)…

Převážně až ke konci dne, tedy zhruba kolem druhé odpoledne, se dobrovolníci dostávají ze zmíněných nekompromisních, nepopulárních, ale tolik potřebných rolí do rolí lidských; mají chvíli s migranty komunikovat, ptát se jich na příběhy.

Dobrovolníkům nikdo nehradí jídlo, ubytování v okolí místa pomoci ani jiné výdaje spojené s prací. Stejně tak se nikdo nestará o jejich psychickou pohodu a často jsou v sekci (jídlo / hygiena / čaj / oblečení) sami.

Migranti:

V současnosti lze říci, že je Miksalište útočištěm tzv. ekonomických migrantů, tedy lidí, kteří nemají v EU právo na azyl a povětšinou již byli z hranic s Chorvatskem vráceni, neboť neprošli zkouškou z dialektu při snaze vydávat se za Syřany či Íráčany.

Většinou se jedná o Maročany, Alžířany, Tunisany, Pákistánce, již nyní “čekají”: na peníze od příbuzných a mafii, která je ilegálně dopraví za 1300 euro do EU.

Někteří byli v době našeho pobytu v Bělehradě třetím dnem, jiní třetím týdnem.

Takřka výlučně se jedná o muže (viděly jsme zde pouze jednu ženu). Téměř vždy jde o lidi, kteří se na své cestě setkali s drsnými praktikami mafií a lidí, co se na nich neštítí obohatit (přišli o peníze i osobní věci, byli napadáni), a jsou rádi, že jsou v „relativně klidném, pohodovém“ Srbsku. Odjeli hledat lepší život a neustoupí, dokud se nedostanou dál do Evropy a nepokusí se splnit svůj “EUropean dream”.

Oproti výše zmíněnému rozhodně nelze jakkoli shrnout jejich zážitky, ne/vděčnost, východiska, ryze individuální motivy k cestě či motivaci k jejímu dokončení.

Na závěr mi ještě proto dovolte tři poselství – rychlé souhrny:

Na nastalou situaci nemůžeme nahlížet černobíle. Není možné ji nikterak bagatelizovat.

A porovnávat ji se zkušeností z Šidu je zavádějící, pro dobrovolníka v terénu navíc poměrně traumatizující.

Tereza Zyklová s Lenkou Bednářovou

Více fotek na facebooku.

Úvodní fotka:

Miksalište