Helena Böhmová o magisterském projektu a doktorátu v Německu

Quo vadis, discipuli? :))

Na katedře Kulturních a náboženských studií oboru Transkulturní komunikace jsem strávila téměř pět a půl roku, navzdory tomu, že po maturitě mým záměrem nic takového nebylo. Kromě toho, že jsem samozřejmě netušila, že takový obor existuje a co vlastně znamená, byly mé představy o budoucím studiu poněkud odlišné, avšak nijak konkrétní. V duchu mé vrozené úzkosti z nevyhnutelných změn jsem hledala prostředí, které by se, pokud možno, co nejvíce přibližovalo mému právě dokončenému gymnáziu: menší, vlídné, osobní, kde bych mohla bez obav rozvíjet své mnohé zájmy a zabývat se zároveň zajímavými studijními tématy.

Výběr Transkulturní komunikace byl tedy souhrou náhod a dobrého pocitu, s kterým jsem odcházela z přijímacích zkoušek. Přesto jsem neměla vůbec jasno, zda budu chtít na oboru zůstat. Se spolužáky jsme se během let více méně shodli, že Transkulturní komunikaci člověk začne studovat často trochu náhodou, ale rozhodnutí na ní zůstat je už zcela racionální a záměrné a podpořené řadou velmi dobrých důvodů (od vynikajících pedagogů, přes studijní témata po celkovou atmosféru). A tak jsem nakonec na tomto oboru absolvovala bakalářské i magisterské studium a vím naprosto určitě, že bych nikdy neměla takové příležitosti, které se mi naskytly nyní a které jsem měla i po celou dobu studia, kdybych se tehdy po maturitě rozhodla jinak. Možná bych měla život poněkud jednodušší – nemusela bych nejspíš neustále vysvětlovat, co že to vlastně studuji a co že s tím mám v plánu dělat. Na druhou stranu, už jen tento vedlejší faktor, který tlačí studenty oboru stále znovu přemýšlet a přeformulovávat jeho definici je přesně tím, co v sobě obsahuje mnohé z podstaty oboru. Žádný jediný výklad či definice na koncepty a témata, jimiž se Transkulturní komunikace zabývá, totiž podle mě neexistuje. Je potřeba nalézt způsob, jak hovořit s druhým člověkem dialogicky a navázat rozhovor, v němž se lidé vzájemně chápou a naslouchají si a na základě toho navazují a prohlubují vztahy. Mimoděk to vlastně vychovává ze studentů sebevědomější lidi, s lepšími komunikačními a vyjadřovacími schopnostmi, kteří musí aktivně hájit obor, kterým se zabývají a do kterého investují svůj čas a úsilí. To samo o sobě učí dovednostem, které jsou v humanitních oborech podle mého názoru naprosto klíčové.

Jakmile člověk jednou pronikne pod hladinu oboru, už do něj tou dobou investoval značné úsilí a také je už tedy nutně trochu zvědavý, kam dál ho může tato cesta zavést. Absence jasného cíle nebo uplatnění je totiž přesně tím, co množství studentů i absolventů vnímá jako oborovou vadu na kráse – a je to v každém ohledu validní obava. Transkulturní komunikace nemá pravděpodobně dva absolventy, kteří by se věnovali úplně identickému zaměstnání (ačkoli na toto tvrzení nemám ověřená data) a zároveň má také pokud vím velmi dobré výsledky zaměstnanosti: obojí svědčí o různorodosti a šíři oboru, a také o jeho schopnosti vychovat ze studentů lidi, kteří dokáží uspět na moderním, neustále se měnícím trhu práce.

Mě osobně se studiem na Transkulturní komunikaci otevřela naprosto nečekaná životní cesta. Během mého magisterského studia, úzce provázaného s diplomovou prací, jsem intenzivně spolupracovala s paní doktorkou Sokolíčkovou, která mě přizvala k velmi zajímavému projektu: Climate Walk. Skupina studentů a dalších akademiků z Vídeňské univerzity se rozhodla zkoumat klimatické změny ze sociálně-antropologického hlediska, a to poněkud netradičním způsobem: pochodem skrz Evropu od severu k jihu. Během cesty měli v plánu potkávat místní lidi, hovořit s nimi na téma měnící se krajiny a klimatu a také sami na sobě vnímat dopady měnícího se prostředí. Projekt mě svým konceptem nadchl a skrze spolupráci se skupinou Climate Walk jsem nakonec v rámci své diplomové práce uskutečnila vlastní pochod s podobným konceptem. V rámci tohoto projektu jsem se potkala s množstvím zajímavých lidí z neziskových organizací a také prohloubila své akademické kontakty napříč univerzitami, mimo jiné díky účasti na vědeckých konferencích v Plzni, Lublani a Vídni. Speciálně plzeňská konference je mimořádně dostupná pro všechny studenty a představuje skvělou příležitost vylepšovat a prohlubovat schopnosti prezentace výzkumů a získávat k nim relevantní zpětnou vazbu. Na zahraničních konferencích jsem zase měla příležitost seznámit se zblízka s osobnostmi, jakými jsou například Peter Schweitzer z Vídeňské univerzity, nebo Thomas Hylland Eriksen z Univerzity Oslo.

Všechny tyto zkušenosti mi pomohly vydat se nyní na další cestu, a to na Univerzitu Martina-Luthera v Halle, kde se mi podařilo projít výběrovým řízením na doktorskou pozici zabývající se rekultivací postindustriálních oblastí v Sasku-Anhaltsku, vypsanou v rámci projektu The Anthopology of Global Climate Urgency Doctoral Network.

Je zatím příliš brzy předvídat, jakým způsobem se bude dál tato moje akademická cesta ubírat, nicméně mohu s velkou jistotou říci, že bych se na ni pravděpodobně nevydala, kdybych před lety zvolila jiný obor a jinou studentskou dráhu. Není to cesta jasná a pevně nalinkovaná, naopak je potřeba se na ní neustále adaptovat, reagovat na nové výzvy a snažit se posouvat dopředu. Svým způsobem jsem se během celého studia na tento životní přístup připravovala a zatím to vypadá, že se ho minimálně pokusím co nejvíce zúročit. Kam mě tato cesta zavede se teprve uvidí ;)).