Éra digitálních bezdomovců, diagnóza digitální demence aneb digitální proletáři všech zemí, odpojte se!

Před časem vydalo nakladatelství Host knihu předního a respektovaného německého neurovědce a psychiatra, profesora na Harvardu Manfreda Spitzera – Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. O její přitažlivosti i explozívním obsahu vypovídá i skutečnost, že se několikráte objevila v prestižní anketě Lidových novin Kniha roku 2014. Spitzer ve své publikaci velmi srozumitelným a čtivým způsobem čtenáře vtahuje do tajemství vztahu fungování mozku a vývoje osobnosti člověka. Mozek člověka procházi po celou dobu života procesem neustálých změn, které se dějí v závislosti na impulzech z vnějšího prostředí. Není tak možné, aby každodenní kontakt člověka s digitálními médii mozek neovlivňoval. Například v USA a Německu tráví čtrnácti až patnáctileté děti s nějakým digitálním médiem v průměru 7,5 hodiny denně. Jakým způsobem tento vliv tvaruje myšlení a vnímání člověka, zvláště ve věku prudkého a rychlého procesu vývoje mozku, pomocí procesu učení? Opravdu platí masově produkovaná ideologie, že digitální média proces učení usnadňují, podporují a motivují? Je výskyt lidí závislých na internetu, chytrém telefonu, tabletu ad. podobných prostředcích jen okrajovým patologickým jevem, který se týká jedinců s nějakou poruchou osobnosti, zatímco zdravých jedinců se netýká? Koho se týká diagnóza digitální demence, která není vtipnou metaforou, ale odborně klasifikovaným termínem? Co v sobě tento pojem skrývá a jak z hlediska neurovědy souvisí s poruchami soustředění, mělkostí rozlišování, postupnou ztrátou orientace v prostoru i při řešení jakékoliv problematiky, ztrátou čtenářských návyků i schopností porozumět textu, osamělostí, depresemi, somatickými chorobami, tloustnutím, cukrovkou, ADHD či Alzheimerovou chorobou? Jak taková digitální demence vůbec vzniká? Drtivá většina vědeckých studií v prestižních časopisech i výsledky koncentrovaného metodického bádání ve specializovaných laboratořích a specializovaných vědeckých pracovištích (narozdíl od veřejného mínění, i mínění pseudoodborníků pohodlně schovaných za domnělou kompetencí) podle Spitzera odpovídá, že stojíme před extrémně závažným problémem.

Celý text si můžete přečíst zde