Daniel Reynek – Postava k podpírání

Když jsem v nadpisu použil obrat postava k podpírání, nemyslel jsem tím kafkovský motiv ze stejnojmenného slavného filmu Pavla Juráčka a Jana Schmidta. Nechtěl jsem upozornit na vratkost a křehkost lidské situace, právě naopak, chtěl jsem ten význam obrátit a upozornit na skutečnost, že mezi námi žijí lidé, kteří ztělesňují věčnost nebo snad záblesk nadpozemského blaženosti a svou přítomností podepírají ty, kdo jsou kolem nich. V noci na úterý jeden takový člověk zemřel, jmenoval se Daniel Reynek. Měl 86 let a přitom jemu a jeho bratru Jiřímu všichni říkali „kluci“. V takovém oslovení se neskrývala drzost, neomalenost či touha po falešné familiaritě s významnou osobností. Při pohledu do tváří obou bratří všechny takové pocity vždy roztály nebo se přetavily do podoby nahého lidství. Oslovení „kluci“ vyjadřovalo nečekanou blízkost, dětskou důvěru a něhu. Kolik lidí jejich oči přijaly odzbrojujícím a obnažujícím laskavým způsobem nikdo nikdy nespočítá. Vzpomínám si přesně na den, ve kterém mi Petrkov do života přinesl víc než komukoliv jinému. Pěší cesta podzimní krajinou kolem potoka ze Štoků do Pertkova, do domu básníkova, byla totiž naše první společná cesta s mojí ženou, ta cesta vlastně neskončila, trvá dál a nikdy na ni nezapomeneme. Tenkrát jsme do domu nevstoupili, stáli jsme v povzdálí a četli Reynkovu poezii. Po letech nás tam zavála náhoda znovu, pozvání přišlo od Reynků, když jsme začali pracovat na vydání francouzského básníka Charlese Péguy v překladu jejich otce Bohuslava Reynka, který objevil Jiří, Daníkův bratr. Překlad byl jen pracovní, tužkou psaný, na malých papírových lístečcích. Jiří ho pro nás začal rekonstruovat. Ostýchali jsme se do Petrkova jezdit, do jejich domu, nechtěli jsme množit zástupy, ale občas nám to nedalo. Odpusťte, ale ten minulý čas na ně nesedí! Napekli jsme bábovku, kterou kluci tolik milují a stavili se tam, nejprve sami, ještě jako studenti a pak s rodinou a dětmi.Zprvu jsem chtěl hovořit o literatuře, o autorech, které máme rádi, o překládání. Trpělivě snášeli mé mudrování, ale když přešla řeč na to, že už jsou švestky – karlátka a jak jsou krásné, rozzářili se. Kluci milují Vysočinu, úvozové cesty, šípky, květiny, ptáčky, pole, v jejich vyprávění bez jakékoliv estetizace, strojenosti a přitom v plné slávě a sytosti jazyka ožívali dávno zmizelí lidé i okouzlující příběhy. Třeba o tom, jak strýc na půdě vlhčil bavlnu tak, že si do úst bral vodu a rozstřikoval ji prskáním, to vše doprovázené náležitým předvedením. Vyprávění bylo tak strhující a živé, že jsme se smáli dlouhé minuty a nešlo to zastavit. Oba milovali hudbu, zvláště Daník, vážnou hudbu, dlouhé hodiny sedával a poslouchal gramofonové desky. Některé návštěvy je poslouchaly s ním nebo s nimi, kolem procházely všudypřítomné kočky, na zdech visely obrazy jeho otce a ve skříni a na klavíru převzácné výtisky drahocenných knih plaše nabízely své hřbety. Knihy, desky, zahrada a kočky žily s nimi v tom nejpřirozenějším rytmu, jaký jsem kdy v životě spatřil. Poezie nebyla v jejich domě exkluzivní výsadou vyvolených, nýbrž byla tak samozřejmá, jako vaření čaje nebo jídla kočkám. Nechci psát dlouze, cítím, jak má slova znění naprázdno, jak jim chybí barva, chuť i duch. Ale tolik jsem vždy chtěl, aby se s kluky setkali i druzí, co nejvíc, aby se dotkli a nadechli z jejich světa, z té nenápadné přítomnosti věčného v pomíjejícím. Dnes večer tiše a nenápadně spojil Daníkův odchod tisíce lidí, bez mediální heroizace a ikonické mytizace. Nejprve jsem zavolal své ženě Terezce, abych byl s někým, kdo má před očima Daníkovu tvář, stejně jako já. Pak jsem zavolal Daniele, která byla Daníkovi poslední roky tak nablízku. I mě zvučel telefon a tiché hlasy chtěly společně mlčet nebo plakat nebo se modlit. Došlo mi, že se událo vzácné propojení, communio. Vím, že jsem nic moc neřekl, prosím, podívejte se na následující film Kluci.