boREALIFE Blog Část 1
Zdenka Sokolíčková
Úvodní fotka:
První dojmy z rozbíhajícího se projektu boREALIFE: Overheating in the High Arctic. Zdenka Sokolíčková od února 2019 do února 2021 zkoumá dopady globalizace ve městě Longyearbyen na norském souostroví Špicberky. Hostující institucí je Katedra sociální antropologie Univerzity v Oslo. Mentorem projektu je profesor Thomas Hylland Eriksen a pobyt je financován z programu OPVVV MŠMT.
15. února 2019
Je asi čtrnáct stupňů pod nulou a jak se Slunce pomalu blíží pod horizont, nebe se dopoledne barví do růžova, žluta a bleděmodra. Je těžké barvy popsat. Pohled na fjord je dechberoucí. Městečko žije poklidným životem, ale je to klid před bouří – turisté už brzo Longyearbyen zaplaví. Sněžné skútry jsou připraveny vyrazit do krajiny, připomínají armádu obřího hmyzu. Přijeli jsme před 11 dny, zatím jen s nejmladším synkem, starší dva dorazí dnes večer a očekávání a nervozita všech zúčastněných jsou na maximu. Zatím ale bojujeme statečně, vybavujeme byt s pomocí lidí, co zde bydlí a ochotně se zbavují nepotřebných věcí do domácnosti. Jazyk je bariéra, ale pomaloučku slábne, jen je potřeba to nevzdat, nebát se dělat chyby a trvat na tom, že s Nory mluvíme norsky.Můj výzkum se zvolna rozbíhá, mám za sebou prvních pár rozhovorů. Témata, kterým se svými respondenty věnuji, jsou zcela zjevně nosná. Vzbuzují emoce. Oslovuji lidi, co na Svalbardu žijí mnoho let, i čerstvé přistěhovalce (jako jsme my) s plánem, že budu interview opakovat s odstupem jednoho roku, aby bylo možné popsat, jak se znalost prostředí, názor na probíhající změny a očekávání od života zde mění.Z perspektivy transkulturní komunikace je místní prostředí zajímavé hned z několika hledisek. Z první ruky budu mít kulturní diverzitu ve školce. Ve třídě nejstaršího chlapce jsou děti snad z 10 zemí světa, ale mluví se tu jen norsky a očekává se, že dítě si během pár měsíců jazyk osvojí.
22. února 2019
Už si nevzpomínám, co mě vyrušilo ze psaní předchozího zápisu, od něhož uběhl týden. Mezitím se ochladilo na mínus pětadvacet a vyšlo slunce, z mořské hladiny přitom stoupala pára a růžové vrcholky hor se třpytily ve slunečních paprscích poprvé po čtyřech měsících tmy. Během dvou dnů se pak oteplilo na nulu a přišla sněhová bouře, která ochromila letiště. Mořské proudy místní klima výrazně ovlivňují a tuhé mrazy se v rychlém sledu střídají s počasím, které připomíná zimu v Čechách.Děti jsou dnes třetí den ve školce bez rodičů, ponechány na pospas novému prostředí, ale potýkají se s jazykovým hendikepem dobře. Zvlášť mladší syn bariéru ignoruje, mluví česky s dětmi i personálem, případně lidi tahá za ruku, kam potřebuje, když už tedy jsou tak nechápaví. Starší syn se snaží komunikovat norsky, zatím samozřejmě jen velmi neobratně. Bylo nám sděleno, že odklad není na pořadu dne a v srpnu nastoupí do první třídy, kde nebude zdaleka jediný cizinec.První rozhovory a schůzky dávají tušit, jaká témata se budou vynořovat opakovaně a které motivy se replikují v životních příbězích lidí, kteří jsou v Longyearbyen natrvalo (ať už na celé dekády, nebo jen na pár let). Změna klimatu sem rozhodně patří, stejně tak turistický boom, který potřebuje regulaci, jestliže se město nemá pod návalem konzumentů divočiny zadusit. Dále střet starého světa reprezentovaného norským hornictvím a nového světa internacionální vědy. Ale i výhody a nevýhody rodinného života na zvláštním místě, kde hranice přírody a kultury je nejasná.Končí období prvního seznamování s novým domovem, začínáme zajíždět do kolejí špicberské pracovní a rodinné rutiny. Bude moudré očekávat zpětný náraz – dříve či později nám začne všechno to exotické a vzrušující připadat obtěžující a zasteskne se po starých pořádcích. Prvním krokem pro zvládnutí kulturního šoku ale je uvědomit si, že s největší pravděpodobností přijde.
15. února 2019
Je asi čtrnáct stupňů pod nulou a jak se Slunce pomalu blíží pod horizont, nebe se dopoledne barví do růžova, žluta a bleděmodra. Je těžké barvy popsat. Pohled na fjord je dechberoucí. Městečko žije poklidným životem, ale je to klid před bouří – turisté už brzo Longyearbyen zaplaví. Sněžné skútry jsou připraveny vyrazit do krajiny, připomínají armádu obřího hmyzu. Přijeli jsme před 11 dny, zatím jen s nejmladším synkem, starší dva dorazí dnes večer a očekávání a nervozita všech zúčastněných jsou na maximu. Zatím ale bojujeme statečně, vybavujeme byt s pomocí lidí, co zde bydlí a ochotně se zbavují nepotřebných věcí do domácnosti. Jazyk je bariéra, ale pomaloučku slábne, jen je potřeba to nevzdat, nebát se dělat chyby a trvat na tom, že s Nory mluvíme norsky.Můj výzkum se zvolna rozbíhá, mám za sebou prvních pár rozhovorů. Témata, kterým se svými respondenty věnuji, jsou zcela zjevně nosná. Vzbuzují emoce. Oslovuji lidi, co na Svalbardu žijí mnoho let, i čerstvé přistěhovalce (jako jsme my) s plánem, že budu interview opakovat s odstupem jednoho roku, aby bylo možné popsat, jak se znalost prostředí, názor na probíhající změny a očekávání od života zde mění.Z perspektivy transkulturní komunikace je místní prostředí zajímavé hned z několika hledisek. Z první ruky budu mít kulturní diverzitu ve školce. Ve třídě nejstaršího chlapce jsou děti snad z 10 zemí světa, ale mluví se tu jen norsky a očekává se, že dítě si během pár měsíců jazyk osvojí.
22. února 2019
Už si nevzpomínám, co mě vyrušilo ze psaní předchozího zápisu, od něhož uběhl týden. Mezitím se ochladilo na mínus pětadvacet a vyšlo slunce, z mořské hladiny přitom stoupala pára a růžové vrcholky hor se třpytily ve slunečních paprscích poprvé po čtyřech měsících tmy. Během dvou dnů se pak oteplilo na nulu a přišla sněhová bouře, která ochromila letiště. Mořské proudy místní klima výrazně ovlivňují a tuhé mrazy se v rychlém sledu střídají s počasím, které připomíná zimu v Čechách.Děti jsou dnes třetí den ve školce bez rodičů, ponechány na pospas novému prostředí, ale potýkají se s jazykovým hendikepem dobře. Zvlášť mladší syn bariéru ignoruje, mluví česky s dětmi i personálem, případně lidi tahá za ruku, kam potřebuje, když už tedy jsou tak nechápaví. Starší syn se snaží komunikovat norsky, zatím samozřejmě jen velmi neobratně. Bylo nám sděleno, že odklad není na pořadu dne a v srpnu nastoupí do první třídy, kde nebude zdaleka jediný cizinec.První rozhovory a schůzky dávají tušit, jaká témata se budou vynořovat opakovaně a které motivy se replikují v životních příbězích lidí, kteří jsou v Longyearbyen natrvalo (ať už na celé dekády, nebo jen na pár let). Změna klimatu sem rozhodně patří, stejně tak turistický boom, který potřebuje regulaci, jestliže se město nemá pod návalem konzumentů divočiny zadusit. Dále střet starého světa reprezentovaného norským hornictvím a nového světa internacionální vědy. Ale i výhody a nevýhody rodinného života na zvláštním místě, kde hranice přírody a kultury je nejasná.Končí období prvního seznamování s novým domovem, začínáme zajíždět do kolejí špicberské pracovní a rodinné rutiny. Bude moudré očekávat zpětný náraz – dříve či později nám začne všechno to exotické a vzrušující připadat obtěžující a zasteskne se po starých pořádcích. Prvním krokem pro zvládnutí kulturního šoku ale je uvědomit si, že s největší pravděpodobností přijde.
Úvodní fotka: