Co kdyby se slunce nevrátilo? Údolí tisů v Banátu

Vrátili jsme se z Eibentalu (Údolí tisů), Bígru a dalších míst českého Banátu v Rumunsku, kde jsem byl s rodinou na malé expedici, ale myšlenky od těch míst nemohu odpoutat. Důvodů je celá řada, ale uvědomuji si, že v jejich pozadí se skrývá cosi neurčitého a přeci mocného, jakési nepotlačitelné, na jednu stranu napřimující, na druhou stranu burcující a hrozivé metafyzické otřásání. Člověk, který prochází vesnicemi českého Banátu pociťuje intenzivní přítomnost sebe samého, mohutnost lidského bytování na zemi, souručenství člověka a přírody, ale také neméně intenzivní vědomí odcházení, mizení a nenávratnosti toho všeho. Pocit hořké kapky na kostce cukru. Banát je místo živého mementa, které poodkrývá slupku našeho způsobu života, pod ní se objevuje nahá, pečlivě vytěsňovaná skutečnost, že s námi něco není v pořádku, že kanibalsky konzumujeme svůj domov a nejsme schopni s tím přestat. Je-li kultura hnojivem společnosti, pak nám na pozadí společnosti v Banátu nezbývá než se tázat, čímže to vlastně naši společnost hnojíme. Po celou dobu pobytu v Banátu jsem myslel na román švýcarského spisovatele a básníka Ch.F. Ramuze Kdyby se slunce nevrátilo. V jeho vyprávění se objevuje svébytná krajina, vesnice sevřené v těsném údolí mezi strmými kopci, obrazy rázovitých lidí prožívajících lidskou pospolitost zakotvenou v drsné ale vroucí zbožnosti, vnitřní svět obyvatel, pro které existenciální skok do víry, vědomí transcendentní odkázanosti, vědomí směšné malosti klamoucího a domýšlivého spoléhání se na sebe sama a materiální zabezpečení není jen záležitostí pouhého teoretizování, nýbrž každodenního zápasu o smysl a holé přežití. Ramuzův popis krajiny v tomto románu by se totiž dal bez problémů vztáhnout i na Eibental.

Celý text si můžete přečíst zde