Lessna Polonorum

Když jsem se vydávala v rámci učitelské mobility Erasmus+ na cestu do polského Lešna, věděla jsem, že mne čeká mnoha hodinová cesta vlakem s několika přestupy a že jedu do města známého jako středisko české reformace 16. a 17. století.

Po několika infarktových situacích při přestupech, kdy jsem díky výlukám na českých drahách a následnému zpoždění nevěděla, zda budou přípoje čekat, jsem vystoupila v Kladsku, kde mne mělo čekat poslední přesedání na vlak jedoucí až do Leszna. Na notně omšelém nádraží stál ještě omšelejší vlak, který již od pohledu vypadal, že není schopen samostatného pohybu. O to víc jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že právě v „tomto“ strávím další dvě a tři čtvrtě hodiny. Po několikerém pokusu zavřít neuzavíratelné dveře mezi chodbičkou a vagonem a na druhé straně mezi vagony jsem se usadila na relativně pohodlném sedadle v obavě, co přijde. Ozval se zvuk, který spíše evokoval důlní výtah, na znamení, že se vlak zavírá a že snad i pojedeme. I stalo se. Souprava se rozklepala, rozburácela a nakonec pohnula. Po několika minutách již dosáhla takové rychlosti, že nebylo možné pro rámus ani číst, jen se dívat, jak se zvlněná krajina pomalu mění v polonie, polské planiny, tu tam zpestřené remízky či struhami.
Po více jak dvou hodinách hrkavé jízdy jsem konečně dorazila do Leszna, které má v současnosti asi 65 000 obyvatel. Jeho historické centrum tomuto počtu ale vůbec neodpovídá. Původně středověkému náměstí, tedy spíše náměstíčku, s barokně dostavěnými měšťanskými domy vévodí barokní radnice netypicky zasazená do jeho středu, jakoby místo kašny.
V jeho těsné blízkosti se nachází všechny zajímavosti, které stojí za to vidět. Na jedné straně kostely, dnes katolické, původně českých bratří, sv. Kříže s lapidáriem z náhrobních kamenů ze 17. – 19. století, sv. Jana Křtitele, v jehož těsné blízkosti stojí původní gymnázium českých bratří, které řídil v době svého pobytu zde Jan Amos Komenský, a kostel sv. Mikuláše.
Na straně opačné se v těsné blízkosti náměstí původně nacházela židovská čtvrť, jíž dominovala synagoga. Ze zpráv a fotografií v muzeu je patrné, že město až do začátku první světové války žilo v kulturní i náboženské toleranci. Nejenže nebyli Židé ve své čtvrti uzavřeni, ale zásadním způsobem zasahovali do veřejného dění ve městě, a to jak finančně, tak kulturně i politicky. Dnes však ze židovské čtvrti, krom zrekonstruované synagogy a několika pamětních desek na původně židovských domech, připomínajících významné osobnosti a rodáky, jakým byl např. filosof a židovský teolog Leo Baeck, nezbylo nic, stejně jako z kulturní a náboženské rozmanitosti.
Mimo centrum, tedy asi dvě ulice od náměstí, působí město smutným dojmem. Napůl rozbořené domy, špína a nepořádek dosti výmluvně vypovídají o době nedávné. V této oblasti byla postavena i Wyższa Szkoła Humanistyczna im. Króla Stanisława Leszczyńskiego, kde jsem měla možnost blíže se seznámit s polskými studenty.
Několik setkání s různými skupinami studujících v denní i dálkové formě bylo velice přínosné. Nejen v jejich pohledu na přednášenou problematiku, ale i v tom, že jsem měla možnost blíže se seznámit s polským vzdělávacím systémem. Asi nejnezvyklejší bylo, že studenti dálkové formy studia chodí do školy každý týden, od pátku do neděle a studium si platí. V jiných ohledech, jako je např. množství dotazů nebo připomínek, se příliš od českých studentů neliší.
Nakonec je nutno podotknout, že jsem, nejen ve vztahu ke studentům, ale i v běžné komunikaci, musela vyvinout značné úsilí jazykově se asimilovat. Nejen že není v této oblasti ne zcela možné domluvit se anglicky, ale je nutné počítat i s tím, že jako cizinec, byť ze zhruba 250 km vzdáleného českého města, člověk působí dosti exoticky.