Blog z Norska 3

Zdenka Sokolíčková a její norský cestovatelský deník, tentokrát doplněný fotoreportáží.
 
Počasí se zatím bohužel neumoudřilo, takže nezbývalo než strávit víkend kulturou. Sobotní návštěva muzea Edvarda Muncha, nejslavnějšího norského malíře, byla nadmíru zajímavá. Muzeum má ve svých sbírkách některé exkluzivní kousky (např. Úzkost), ale nevystavuje je vůbec tradičním způsobem. Momentálně muzeum obsahuje výstavu Malgaard+Munch, která je koncipovaná jako provokativní a inspirativní fúze mezi expresionistickým klasikem a žijícím umělcem Bjørnem Malgaardem. Malgaard se věnuje obdobným tématům, jaké před 100 lety zajímaly Muncha: osamělost, sociální otázky, sexualita, sebemrzačení, nemoc, smrt. Práce obou norských autorů jsou návštěvníkům představeny vedle sebe, což má podivuhodný efekt – nedíváte se na Munchova plátna jako na posvátné ikony od celosvětově ceněného a dávno zemřelého malíře, ale jako na umělecká díla, která se snaží promlouvat k dnešnímu člověku.
Moje další kroky vedly do Národní galerie, která má – omlouvám se – vcelku průměrné (no, na hlavní město možná i podprůměrné) sbírky antického, gotického, renesančního a barokního umění, ale co bylo poutavější, také pozoruhodnou kolekci norského romantického malířství a pro mě nejzajímavějších epoch, konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Tady visí slavný Munchův Výkřik (dojem kazí návštěvníci, kteří nemají lepší nápad než udělat si s Výkřikem selfíčko, pokud možno napodobujíce gesto z věhlasného plátna) a o maličko méně pozornosti přitahující Madona, která na mě zapůsobila velice silně. Zároveň je tu k vidění krátkodobá výstava Magický sever, která představuje finskou a norskou malbu z periferie obou zemí na konci devatenáctého století.
V neděli jsem absolvovala komentovanou prohlídku budovy Norské opery a baletu, která byla otevřena asi před 5 lety, stála 3.4 miliardy norských korun, jejím autorem je norský architekt (což bylo překvapení, protože téměř 250 soutěžních návrhů bylo předkládáno anonymně), připomíná ledové kry nahrnuté na pobřeží a jde o nejmodernější, technologicky nejvyspělejší a akusticky nejkvalitnější budovu opery na světě.
Ve středu zkusím urvat vstupenku z volného prodeje nevyužitých novinářských lístků a zažít tu parádu na vlastní kůži, hraje se Carmen – držte mi palce. Bohužel zatím nemám žádný snímek opery zvenku, protože v dešti se sněhem, který fičí horizontálně, se hrozně špatně fotografuje v exteriéru.
Když už jsem byla na nábřeží, zašla jsem ještě do soukromého Astrup Fearnley Museum, které navrhoval italský architekt Renzo Piano. Budova je nápaditá, hodně členitá, prostorná a světlá, z dálky mi připomínala vzhůru nohama obrácenou rozpůlenou dřevěnou loď. Muzeum obsahuje sbírky soudobého umění, do značné míry amerického (upřímně, mě osobně začne po chvíli Damien Hirst a Jeff Koons nudit), ale utkvěly mi některé práce z krátkodobé výstavy současné norské abstrakce či expozice o konceptuální norské umělkyni, která někdy v 60. letech převezla stovky let starou rybářskou chajdu do pařížského Centre Pompidou a zase zpátky.
Dnes je pondělí, vracím se k práci na univerzitě a těším se na to.