Chaos, vřelost a rozmanitost aneb první týden na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě

A to opravdu chceš odjet? Nebojíš se? Co když se ti něco stane? Tak přesně tyhle otázky mě provázely poslední rok, co jsem začala mluvit o tom, že odjet na semestr na Hebrejskou univerzitu do Jeruzaléma. Jenže nejsem z těch, co se nechají snadno odradit, a navíc jsem věděla, že přesně tohle místo je to pravé pro mě a mou další osobní, studijní i profesní cestu nejen v oblasti ochrany veřejného zdraví a komunikace.

Na začátku všeho bylo přesvědčení, že když po lidech něco chceme, třeba očkování nebo důkladné mytí rukou (obojí se teď hodí během šíření žloutenky typu A v Česku), musíme být schopni s nimi mluvit a vysvětlit jim, co a proč mají dělat. A k tomu samotná medicína nestačí, ale naopak se hodí to, čemu se říká multidisciplinární přístup. Zrovna Izrael je země, která přesně takhle přistupuje nejen k ochraně veřejného zdraví, a tak mi přišlo logické jet zrovna sem.

Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, která svoje brány otevřela studujícím v roce 1925, tedy o více než dvě desetiletí dříve, než vůbec oficiálně vznikl stát Izrael, je nejstarší a největší akademická instituce v Izraeli. Studuje tu více než 23 tisíc lidí a podle mezinárodního žebříčku vysokých škol Shanghai Ranking patří mezi 100 nejlepších univerzit na světě. To taky znamená, že vyučující i studující přichází z více než šedesáti různých zemí. Na rozmanitosti si pak univerzita dost zakládá, stejně jako na tom, abychom se tu všichni snesli bez ohledu na to, odkud pocházíme a co studujeme.

A právě tohle mě lákalo, protože věřím, že právě různorodost a otevřenost dává vzniknout tomu nejlepšímu, což je mimochodem základem inovací ve vědě i ekonomice Izraele. Asi nevím o rozmanitější akademické instituci, než je Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, protože tu potkáte jak mladé muslimky v šátcích, stejně jako mladé muže s kippou na hlavě. Moje spolubydlící na koleji jsou z Indie, Hongkongu, Zambie a Ghany, a běžně potkávám lidi z USA, zemí bývalého Sovětského svazu nebo třeba řady afrických států. Všechny nás spojuje chuť přemýšlet a poznávat, a taky to, že se nebojíme zvídavě ptát. Protože klást otázky a ideálně ještě v živé diskusi s ostatními, je tady základní podmínkou pro fungování během studia. To, že bychom během hodin jen seděli, poslouchali a dělali si poznámky, je nemyslitelné jak pro studující, tak pro vyučující.

Výsledkem je tak nejen velmi živá diskuse, a taky pravidelný trénink v argumentaci, kdy jsem vyloženě vyzývání k tomu, abychom aktivně zpochybňovali předložené informace a hledali vlastní přístup k tématu. Ideálně, když dokážeme propojit poznatky z více vědních disciplín a umíme spolu i vyučujícím nesouhlasit. V tomto ohledu se tak přístup transkulturní komunikace jako oboru docela hodí. Nemluvě o povědomí, že řada toho, co považujeme za přirozené či samozřejmé je vlastně kulturně podmíněné a ostatní studující to můžou mít dost jinak.

Co to znamená pro mě? Třeba to, že zdejší prostředí je mnohem hlučnější a chaotičtější než u nás. Platí to i o organizaci výuky, ubytování, dopravu nebo domlouvání schůzek. Čas tu totiž běží tak nějak jinak, a i přes svou chaotičnost jsem pořád hodně nad zdejším průměrem, protože jsem zvyklá dodržovat pravidla, a tak nějak očekávám, že autobusy budou jezdit podle jízdního řádu. Ale postupně se adaptuji a vytvářím si novou rutinu, která znamená také to, že vzhledem k velkému množství bezpečnostních kontrol musím mít neustále u sebe studentskou průkazku, a taky pokaždé vyrazit se značným časovým předstihem. Taky se už neobejdu bez sluchátek.

Na druhé straně, jestli tady něco, co tady opravdu funguje, tak je to vzájemná sounáležitost. V Izraeli obecně nikdo není jen sám za sebe, ale vždy je součástí komunity, a tak je přirozené si pomáhat. Ne nutně z laskavosti, ale jednoduše proto, že je to tady základem přežití, protože krizová situace může nastat kdykoliv. Maminka mého izraelského kamaráda mi například poslala teplé peřiny a taky dort, protože je přece samozřejmé, že se o mě postarají. Navíc, jestli Izraelci obecně umí ocenit tak to, že se člověk nenechá odradit překážkami, a jde si za tím, co považuje za důležité. Takže vím, že tu rozhodně nejsem sama, ať už se bude dít cokoliv.

Ludmila Hamplová
Studentka 2. ročníku bakalářského studia Transkulturní komunikace