Malířská cesta Labskými pískovci – putování po Saském Švýcarsku (Německo)

Léto a nové obzory. K letnímu času neodmyslitelným způsobem náleží také poznávání nových lidí, míst, chutí, zážitků. Jinými slovy rozšiřování horizontu, ochutnávání světa a žasnutí nad ním. Ke světu patří člověk a jeho dílo, kultura kterou vytváří, zejména v těch nejvytříbenějších podobách jako je umění. Před časem naší katedrou jako kulový blesk proletěl svérázný profesor Ivan Foletti, a ukázal nám, jak zásadní roli při vnímání světa, kultury, staveb, památek, umění i přírody, hraje fyzická zkušenost chůze, dechu, potu, chuti, hmatu a proměn počasí. Jde o intenzitu a možná o úplně jinou dimenzi vnímání. Konstantin Biebl hledal celý život moře, četl o něm, snil, a když ho poprvé uviděl, byl zklamaný. Našel ho teprve v místní knajpě v očích námořníků. Proto jsme se vydali na pěší pouť po stopách romantických malířů v Saském Švýcarsku a po Labských pískovcích a zakoušeli je doslovně na vlastní kůži.

Celý report z Německa v PDF

Malířská cesta Labskými pískovci 2025

„Geografická pouť je symbolickým uskutečněním vnitřní cesty. Vnitřní cesta je prolínáním významů a znaků vnější pouti. Můžeme mít jedno bez druhého, ale nejlepší je mít obojí.“1
Thomas Merton 

„Když se vydáš na cestu, cesta se ukáže.“2
Melvana Rúmí 

„Vyrazit na pouť znamená vyzvat každodenní život.“3
Huston Smith 

„Když podnikám svou pomalou pouť světem, zdá se, že se kolem mě sbírá a roste jakýsi krásný tajemný pocit.“4
A.C. Benson 

Letošní rok je zlomový. Dvě z našich dětí si ujasňují, jestli s námi ještě chtějí putovat, anebo se úplně odloučit. Janka vábí dobrodružství party, alkoholu, a s tím spojených potěšení. Matouš potřebuje peníze. Do toho se kvapně blíží prázdniny. Všichni čekají, co bude, a protože se nic neděje, začínají si zařizovat svoje plány. Když se s Terezkou po dlouhém a komplikovaném odkládání rozhodneme, že se konečně musíme domluvit kam pojedeme, je pozdě. Kluci už mají domluvené brigády. Všechny nás to míjení trápí. Nakonec ale přeci jen nalezneme společnou vůli a domluvíme se. Na první cestu se vydáme jen my s Terezkou, Rozárkou a Tobíkem, a na druhou do Francie pojedeme všichni. Vše je křehké, panuje nejistota. 

První cesta má být pěší, sto dvacet kilometrů dlouhá, pouť po stopách romantických malířů jako jsou Johann Alexander Thiele (1685-1752), Bernardo Bellotto, tzv. „Canaletto“ (1722-1780), Adrian Zingg (1734-1816), Anton Graff (1736-1813), Casper David Friedrich (1774-1840), Carl Gustav Carus (1789-1869) nebo Ludwig Richter (1803-1884), kteří v Saském Švýcarsku hledali motivy pro svá díla. Nejedeme za jejich obrazy, spíše za krásou, která je tolik uchvacovala a ve které objevili až posvátný zážitek splynutí. Zvláště z obrazů a 

krajinomaleb posledních tří jako by emoce přírodních scenérií doslova tryskaly. Obrazy místní dramatické krajiny od Caspara Davida Friedricha jsou v dějinách umění nepřehlédnutelnými, stojí na samém počátku, či u zrodu, moderního umění, a jako takové se staly ikonickými. 

Podle referencí je Malerweg, jak je tento trek pojmenován, tou nejkrásnější trasou v Německu. S námi je to však trochu komplikované. Už několik let jsme žádnou delší trasu nešli. Náročná, pět let trvající rekonstrukce domu jako by nám svázala nohy, a možná ještě více podvázala myšlení. Terezka a Rozárka mají obavu, jestli tu trasu s převýšením tisíc kilometrů, rozdělenou do osmi etapových dnů, ujdou. To ještě netuší, že se to avizované převýšení netýká celé trasy, nýbrž každého dne, a že trasu nakonec ujdeme neplánovaně prakticky za pět dnů. 

S sebou máme jen jednu stranu A4 s hrubou kopií mapky trasy, kterou jsem stáhl z internetu. Nemáme ani mapu staženou v mobilu. Vše se odehrálo nahonem, a tak spoléháme na samotnou cestu. Uvidíme kam a jak nás povede. Stejně tak to bude s počasím. Předchozí týdny byly poměrně chladné a deštivé. Nyní má počasí držet kolem dvaceti stupňů. Deště mají přijít, ale až na jeden den nemají být vytrvalé. Já si s sebou vezu igelitovou rouru. Starý trik, jak přečkat i ty nejprudší deště a na zádech nic nenést. Jedná se o třímetrový igelitový pytel s ustřiženým dnem. Na noc se dospod se dovnitř vloží batoh, boty a horním otvorem si do něj vleze člověk i se spacákem a karimatkou. Terezce a dětem nesu lehoučký stan. Riskujeme. Je to stan, který vydrží jen lehoučký deštík. Na zádech si sebou neseme také veškeré jídlo na celý týden. 

Nic než dělící čára 

Prvního dne vyjíždíme časně ráno, abychom nejdéle v 7:00 byli u Lídlu v Hradci Králové, kde prodávají levné pečivo ze včerejšího dne. Koupíme ho dostatek na celou cestu. Terezka má pak v Hradci psycholožku. Já s dětmi zatím vezmeme babičku na procházku. Je krásně, a tak děti radostně skotačí v nedalekém mlhovišti. Babička si jejich skotačení notně užívá. Po Terezčině návratu jedeme rychle koupit nový batoh a boty. Můj dvacet let starý ruksak už dosloužil, a Terezčiny rozedrané pohory mají dokonce obrovského žraloka. Nálada je výborná. Po poledni vyjíždíme směrem ke Hřensku přes Mnichovo Hradiště, Nový Bor, Kamenický Šenov a Českou Kamenici. Za Novým Borem si všímáme, jak se ráz krajiny i architektura vesnic proměňují. Jednoznačně vnímáme vliv sudetoněmeckého živlu, který se otiskl do místního rázu estetického tvarosloví budov, které jsou nezřídka hrázděné, s podstávkovými konstrukcemi, vysokými střechami s vikýři a podstřeším, které kryje přízemí. Čím více se blížíme ke skalám, tím častěji se jako stavební materiál objevuje místní kámen. Růžová, Janov a Hřensko na nás působí jako vesnice z jiného světa, a tento pocit pokračuje i ve Schmilce, Bad-Schandau nebo Königsteinu. Málem si ani nevšimneme, že jsme přejeli státní hranici. Logika krajiny a kulturního tvarosloví vytváří přeshraniční celek, kterým dnes státní hranice prochází už spíše jen jako symbolická dělící čára. O to mrazivěji si vybavuji vzpomínku na toulky v okolí Hřenska z dob, kdy tato hranice byla ostře střežená a jen obtížně prostupná. Do Pötzschy, cílové stanice, kde máme v úmyslu nechat auto, dorážíme po čtvrté hodině odpoledne. U nádražíčka máme štěstí. Neplacené parkovací místo pro tři auta je volné. 

Ovšem, hned u nádraží se ukazuje, že hledání turistické cesty Malerweg, navzdory její proslulosti, zas až tak úplně snadné nebude, a také, že naše mapka je pouze orientační. Chvíli stoupáme do prudkého kopce. 

Tam ztrácíme značku, a teprve příjemná rodina s dětmi, která se vrací z kopců, nám poradí, že když půjdeme lesem k nejbližšímu kopci, tak na značku Malerweg opět narazíme. A skutečně se nám to podaří! Po několika kilometrech dorazíme do kouzelného parku-zahrady u romantického zámečku Thürmsdorfer Schloss s osmisetletou historií, který býval rytířským sídlem. Celý zahradní park je hustě obsypaný zralými plody lesních jahod, kterým neodoláme. Hotové žně. Uprostřed parku naši pozornost upoutává bronzová socha krásné dívky u jejíchž nohou klečí mladík. Jejím autorem je norský sochař Stephan Sinding (1846-1922). 3,5 hektarový park zde v letech 1908-1912 na zakázku majitele zámku založil saský královský zahradní architekt a pedagog Max Bertram. Bertram své zahrady designoval podle principů školy Lenné-Meyer, díky čemuž záhy rozpoznal specifickou hodnotu městských otevřených prostor, které vnímal jako „zelené plíce“ expandujících průmyslových měst. Požadoval, aby byly parky, pokud je to možné, přístupné všem vrstvám obyvatelstva. Podle jeho názoru nebyly zahrady luxusem, ale základní potřebou rychle rostoucích měst průmyslového věku. Dnes, po desetiletí úpadku, kdy byl zámek opuštěn, park opět vzkvétá, a to díky profesionální péči Svena-Erika Hitzera nového majitele zámku, který je sám vystudovaným zahradním architektem. Před příchodem do parku jsme opět hledali značku Malerweg, a tak jsem šel napřed, abych ji nalezl. Přitom jsem objevil tento úchvatný park a v něm starého zahradníka, který se o něj, pod vedením pana Hitzera, stará. Ten mi vlídně vysvětlil, kde se na hledanou cestu napojím. Měli jsme pocit, jako by si nás ten park našel sám. 

Pokračujeme dál ve směru na stolovou horu, na jejímž vrcholu se rozléhá působivá vojenská pevnost Königstein. Osídlení s hradem zde bylo doloženo již ze 12. století. V šestnáctém století zde na chvíli stával celestinský klášter Chvály Mariina zázraku, ale s nástupem protestantské reformace byl zrušen. Krátce poté byla na hradě vykopána 152,5 metrů hluboká studna a hrad byl proměněn v jednu z nejmodernějších pevností své doby. Tím výčet místních rarit nekončí. V letech 1722 až 1725 byl ve sklepení Magdalenina hradu postaven obrovský Královský vinný sud s objemem 249 838 litrů. Avšak naplněn byl pouze jednou. Dnes je pevnost vojenským skanzenem. Původně jsme mysleli, že u ní přespíme. Avšak tráva je kolem ní spásána ovcemi, tudíž všechna vhodná místa na spaní byla plná ovčího trusu, a tak jsme pokračovali dolů k městečku Königstein. Dorazili jsme k němu ve chvíli, kdy zapadalo slunce. Jeho západ jsme s výhledem na Labe na loučce nad městem, které se pod námi rozprostíralo jako na dlani, pozorovali snad hodinu. Noc jsme strávili v lesíku na jednom z kopců. Veškerou krásu prvního dne však kalila obava z toho, že Rozárku začalo bolet v krku a také se nečekaně přihlásily její měsíčky. Přesto se ráno rozhodla pokračovat dál. 

Krásná včelařka 

Ráno je mámivě krásné. Konečně se prosadilo léto. Sestupujeme po úzkých stařičkých schodech do města a nedaleko kostela nacházíme fontánu s pitnou vodou, která je vhloubená do pískovcového výklenku. Doplňujeme vodu, cákáme ji po sobě, vychutnáváme si jitřní a vlídný poklid městečka. Navštívíme evangelický kostel, kráčíme kolem velké kamenné fontány, uprostřed níž sedí pozoruhodná kamenná žába chrlící vodu a pak, prudkým stoupáním, vystupujeme nad město. U fotbalového hřiště opět ztrácíme značku. Místní nám radí rozporuplně, ale s naprostou jistotou. Ukáže se, že špatně. Cestu nalezneme teprve, když přesvědčím mladého brigádníka, který na hřišti cosi opravuje, jestli by se na svém mobilu nepodíval do mapy. Po krátké době se cesta stočí k půvabnému jezírku lemovanému doutníky. Tobík si jeden musí vzít. Sbíráme mirabelky a také kanadské borůvky. Čeká nás výstup na stolovou horu Pfaffenstein. Procházíme klikatícími se průchody mezi skalami. Místy lezeme po železných schůdcích. Na vrcholu nás čeká kamenná rozhledna s překrásnými výhledy na okolní stolové hory a údolí. Vedle rozhledny stojí krásná dřevěná horská restaurace. Jak restaurace, tak rozhledna jsou zavřené. Pokračujeme stolovou horou k vyhlídkovému altánu. Usadíme se v něm, odpočíváme, když v tom se přižene asi půlhodinová vydatná přeháňka. V pohodlí a suchu ji přečkáme a jdeme dál. 

Sestupujeme do údolí, abychom záhy nastoupali do stejné výšky na stolovou horu Papstein. Všechny místní stolové hory mají zhruba stejnou výšku. Dochází nám, že se procházíme po dně někdejšího moře. Papstein je vyhledávanou horolezeckou lokalitou. Nejvyšší skalní věž je vysoká 35 metrů. Na vrcholku je malebná restaurace s českou servírkou a veřejné WC, kde se umyjeme a dobereme vodu. Výhledy jsou opět úchvatné. Nad námi se honí mraky. Scenérie krajiny mění rychle kontury. Začínáme v nich rozeznávat atmosféru obrazů Caspara Davida Friedricha. Celé odpoledne se stahují mraky. Podle předpovědi má přijít 

poměrně silný, ale krátký déšť. Jdeme kolem starého lomu. Informační tabule, dokonce v češtině, říká, že se zde těžil kámen ke stavbě Braniborské brány v Berlíně nebo slavného kostela Frauenkirche v Drážďanech. Sbíráme borůvky a maliny. Vystoupáme stolovou horu Görisch, procházíme vesnicí Krippen. Na noc si nalézáme místo pod rozložitým dubem u vesničky Reinhardtsdorf. Já spím na lavičce, Terezka a děti ve stanu. Kolem jedné ráno se zdvihá prudký vítr. Je to tady! Rychle si na lavičce vlezu do igelitové roury. Průtrž je mohutná. Terezka říká, že uvnitř ze stěn stanu doslova stříkala voda. Ráno zjišťujeme, že Tobík má mokrou hlavičku. Věci, které měl pod hlavou, jsou v kaluži. Mírně jsou mokré také dva spacáky. Jinak ale velké škody nejsou. Stan jsme postavili mírně do svahu, a tak voda není všude. Navíc vysvitlo slunce a vše rychle vysuší. 

Na druhý den pokračujeme směrem ke Schmilce, vesnice, která nese titul „Nejkrásnější vesnice Saska“. Tam nás čeká přívoz přes Labe. Tobík se na něj nemůže dočkat. My zase doufáme, že se nám podaří nalézt nějaký obchod. Rozárce docházejí hygienické potřeby, bez kterých nemůžeme pokračovat v cestě. Občas potkáváme nějaké poutníky. Nejvíc naši pozornost upoutali dva Poláci, kteří nám vyhledali předpověď počasí. Víme tedy, že přes den by počasí mělo vydržet. Déšť přijde až odpoledne a pak k večeru. Cestou se, tak jako každý den, modlíme růženec. Tobík se poprvé v životě modlí s námi všech pět růžencových tajemství. Ve Schmilce jezdí přívoz každých pár minut. Mimochodem jmenuje se Lena, a je tu v provozu od r. 1927. Cesta s ním trvá jen chvíli, ale Tobík doslova září. Všichni jsme nadšení. Ovšem obchod ve Schmilce není. Připravuji se na to, že dostopuju do Bad-Schandau, kde je Lídl. To by ale znamenalo, že nás déšť zastihne v turisticky exponované oblasti. Potřebujeme se odtud dostat nahoru na Grosser Winterberger (556m) a dál. Napadne mne se zeptat místních lidí, jestli se přeci jen ty potřebné věci nedají koupit někde blíž. Po chvíli narazíme na krásnou ženu, která včelaří nedaleko nevlídného parkoviště. Je mimořádně přátelská a ochotná. Vezme nás k sobě domů, vypráví nám o tom, jak se sem před lety přistěhovali z Drážďan, jak vlastními silami opravili a zrekonstruovali překrásný starobylý hrázděný dům. Když sem přišli, žilo zde ještě přes dvě stě místních obyvatel. Dnes jich nezbývá ani dvacet. Všechny majetky uchvátila jedna developerská firma. Původní život vymizel, zůstala jen ziskuchtivá a konzumní turistická kulisa pro povrchní masy. To vše nám říká s humorem, skromně a hrdou vzdorovitostí. Daruje nám, co potřebujeme a odchází včelařit. Myslím na podobenství o těch, kdo mají být solí země a v duchu ho alespoň pro Schmilku přeměním na podobenství o těch, kdo jsou medem země. 

Čeká nás největší výstup našeho putování. Jdeme kolem starého mlýna, založeného v r. 1665, kde se dodnes mele mouka pro místní rodinnou ekologickou pekárnu. Ta provoněla celou ulici. Mlýn je přístupný. Sledujeme proces mletí. Každou chvíli to vypadá, že se spustí déšť, a tak stoupáme na Grosser Winterberg. Sem dorazím právě včas. Sotva vstoupíme do edukačního ekologického centra „Ledárna“ zaměřeného na Národní park Saské Švýcarsko, rozprší se. Mezi lety 1840–1846 tu postavili romantický hotel ve stylu švýcarských horských hotelů, ke kterému na vrcholu hory přiléhá dřevěná rozhledna s výhledem na Krkonoše a Jizerské hory. Komplex tu existuje dodnes a je chráněnou památkou. Nicméně, přestože prošel rekonstrukcí a v r. 2008 byl znovuotevřen, nyní je opět uzavřen a jeho stav je povážlivý. Po dešti pokračujeme dál. Na hranicích s Českou republikou procházíme shořelištěm po velkém požáru, který se sem rozšířil z Česka. Je to locus terribilis. Tobík prosí o vymýšlené pohádky. Vymýšlím cyklus vyprávění O zeleném prasátku, které nikam nezapadalo, ale přesto si postupně všechny získalo. Každý někde nezapadá. Hledáme přístřešek. Do začátku velkého celonočního deště máme tak hodinu. 

Dojdeme na krásný palouk v odlehlém údolí mezi skalami, kde u loveckého zámečku Zeughaus (bývala to také zbrojnice hraniční a celní policie, dnes restaurace) a rybníka, stojí dvě budovy správy místního parku (původně rekreační středisko Stasi – komunistické státní bezpečnosti). Vydávám se nahoru do skal hledat nějaký převis. Jeden malý jsem našel, ale když sestoupím, Terezka mi s úsměvem ve tváři sděluje, že se zeptala místního správce parku, jestli by o nějakém nevěděl. Ten ji naložil do auta a ukázal jí cestu k oficiálně povolenému horolezeckému bivaku pod velkým skalním převisem. Začíná pršet. Když na místo dorazíme, hustě se rozprší, a lije až do rána. My jsme zcela chráněni. Máme překrásný výhled do krajiny. Připravíme si spaní, pod sebe si rozesteleme náletové větve s listím. Měkko jako v peřince. Rozděláme si oheň a vaříme polévku. Cítíme obrovskou radost a blaho. 

Romantické opary 

Ráno čtvrtého dne se probouzíme do jasného rána. Je po dešti. Nad námi je dvacet metrů dlouhý a osm metrů široký pískovcový převis, který nás celou noc dokonale chránil. Z lesů pod námi se páří. Chvílemi je celé údolí zahaleno oparem. Vypadá to, jako bychom se ocitli nad mraky. Je to jako na slavném obraze Caspara Davida Friedricha Poutník nad mořem mlhy. Zhruba za hodinu se mlha začne rozpouštět a vytvářet proměnlivé pohybující se ostrovy. Když jimi proniknou první sluneční paprsky, rozezpívají se ptáci. Vydáme se na cestu. Po chvíli sestupujeme do údolí a překračujeme říčku Křinici přitékající z Česka. Máme pokušení se vykoupat. Občas se dá znovu do deště. Ochrání nás pláštěnky, ale nakonec přeci jen provlhneme. V jedné vesničce na nás čeká milé překvapení. Bar pro poutníky. Vezmu dětem a Terezce limonády. Právě včas, došla nám voda. Pokračujeme dál kolem Neumannova mlýnu, kde nám česká servírka prodá za 5 eur chleba, až doputujeme do Kuhstall (Kravín), jednoho z nejromantičtějších míst Saského Švýcarska. Hned při příchodu si všimneme nenápadného okénka, kde se prodává zmrzlina. Je první zmrzlinou na této cestě, a je výtečná. Nefalšovaně smetanová, bez lišáckého šizení a ředění. Kuhstall je po Právčické bráně druhá největší skalní brána Labských pískovců. Je to monumentální a mimořádně působivé místo s překrásným výhledem do labského údolí. Obědváme chleba s paštikou. Doplňujeme zásoby vody. Po uzoučkém schodišti, přezdívaném „Jákobův žebřík“, vylezeme na panoramatickou vyhlídku, která je na vrcholu skalní brány. Batoh musím nést před sebou a bokem. I tak mám problém, abych se těsnou štěrbinou protáhl. 

Sestupujeme do údolí. Kolem nás jezdí horská tramvaj. Ještě, že mírně prší, jinak by zde bylo nepřeberné množství turistů. A také je to dobře, protože je v nedalekých Lichtenheinských vodopádech alespoň nějaká voda. Pomalu se blíží podvečer. Opět stoupáme do skal. Hledám nějaký převis nebo jeskyni. Při tom ve skalách potkávám dva studenty z Bangladéše. Dáme se do řeči. Jeden studuje environmentální studia. Oba jsou v Německu spokojení, ale posmutněle dodají, že se tu cítí jako lidé druhé kategorie. Svoje rodiny neviděli více než rok. Sní o tom, jak se jim sem podaří přivézt jejich manželky. Chovají se velmi vřele a je vidět, jak si váží toho, že jsem se s nimi dal do řeči. 

Pomalu se zatahují mraky. Déšť je na spadnutí. V tom objevuji vhodný převis na spaní. Rychle si připravíme měkké lůžko z náletových větví, když v tom se spustí prudký déšť, který vydrží až do rána. Vaříme si jídlo (rajskou polévku a fazole) a je nám moc dobře. Tobík úplně hoří vzrušením. Všechno vnímá jako neuvěřitelné dobrodružství. 

Ráno ještě prší. S přestávkami bude pršet až do čtvrté hodiny odpoledne. Je to nejdeštivější den našeho putování. Současně je to den, kdy objevujeme úplná borůvková pole. Nemůžeme jim odolat. Stejně tak sbíráme maliny. Díky tomu nám trochu promoknou boty. Vystupujeme na další stolovou horu. Ve skalách na 

Schrammsteine potkáváme skupinku Čechů. Spustí se silný déšť. Jenomže to nijak nezastíní dechberoucí skalní vyhlídky. Stoupáme po žebřících a železných schodech. Prolézáme průchody mezi skalami a pak se před námi objeví vyhlídka Schrammsteineaussicht. To ale zdaleka není všechno, následují další schůdky a za nimi se rozevře naprosto strhující výhled na řadu skalních útvarů a bloků, skalní věž Vorderer Torstein, Hoher Torstein, množství stolových hor a také Königstein či do hlubokého kaňonu Labe. Oči nám z té krásy přecházejí z jedné strany na druhou a nemohou se nabažit. Jsme promočení a začíná nám být i zima. Sestupujeme do údolí. Kolem třetí hodiny se dostáváme do malé vesnice Ostrauer Mühle s kempem a restaurací. Jdeme na oběd. Číšnice je Češka. Objednávám jídla. Jsme zklamaní. Tři nejlevnější jídla nás vyjdou na 1500 kč, a zvláště to moje (studené marinované filé) není vůbec chutné. Jen jsme se trochu ohřáli. Pak stoupáme prudce do vesnice Altendorf. Na jejím okraji sbíráme třešně. Vylezu do koruny. Vyjde slunce, a tak si na louce sušíme mokré věci. Slunce je tak intenzivní, že za půl hodiny je vše suché. 

Procházíme po ostrohu terénního zlomu po hřebenech skal. Zapadá slunce. Celé to pozorujeme z naprosto báječné skalní vyhlídky. Jsme zaplaveni teplým načervenalým světlem. Na spaní dorazíme do malebné vesnice Weitsdorf. Spát chceme v autobusové zastávce. Já a Terezka jdeme na procházku. Tobík a Rozárka na dětské hřiště. Když se vrátíme, Tobík leží na Rozárce. Na čele má obrovskou bouli. Když běžel na hřiště, samou radostí byl tak rozdováděný, že si nevšiml železné tyče příčně spojující nohy houpačky a plnou silou do ní praštil hlavou. Rozárka se o něj příkladně postarala. Bouli mu zatlačila mobilem a chladila vodou. Když jsme se vzpamatovali ze šoku při představě, co se mohlo stát, vydali jsme se do lesa, kde jsme si na lesní cestě uvařili teplé jídlo (vydatnou chlebovou polévku). V noci jsme pak na louce pozorovali králičí námluvy. 

Loučení s Malerweg 

Ráno nás ze spacáků vábí teplé sluneční paprsky. Kolem zastávky prochází laskavý starý muž se psíkem, místní domorodec, a dá se s námi do řeči. Z Weitsdorfu sestupujeme strmě do údolí, kde už poněkolikáté ztrácíme cestu. Naštěstí ve Weisdorfu byla desková turistická mapa, kterou jsem si důkladně 

nastudoval, a tak se vydáme do kopce směrem, kde bychom na Malerweg měli narazit. Brzy se nám to podaří. Procházíme malebným skalním údolím, sbíráme borůvky, dostáváme se pod hrad Hohnstein a posléze na něj. 

Čeká nás historické městečko s hrázděnými domy. Hohnstein byl prvním místem v Německu, kde se začal vyrábět korek. Ovšem, to, co dělá toto místo významným, je především jeho monumentální hrad na skále. Hned po příchodu si v něm koupíme zmrzliny a začítáme se do místní historie. Jeho počátky jsou spojeny s císařem Karlem IV. Ve dvacátých letech dvacátého století fungoval jako vězení pro mladistvé, pak jako turistická ubytovna pro mladé a posléze jako sídlo loutkového divadla Maxe Jacoba. S hrůzou zjišťujeme, že byl také spojen s nacistickou stranou. V roce 1933 fungoval jako koncentrační tábor pro 5600 politických vězňů. Od r. 1935 v něm sídlila organizace Hitlerjugend. Za války se jeho účel proměnil na zajatecký tábor. Po válce byl útočištěm sudetského obyvatelstva odsunutého z Čech. Dnes je z něj hradní muzeum, turistická ubytovna a sídlo spolku ochránců přírody. Díky tomu si ho můžeme v klidu prohlédnout, vylézt na věž, a při pohledu z ní vnímat univerzální a trvalou hodnotu krásy přemáhající kontingentní okolnosti často násilných dějin. O těch vypráví expozice věnovaná místním obyvatelům židovského původu. 

Z Hohsteinu sestupujeme do údolí, abychom vzápětí, soustavou kovových žebříků, prudce stoupali skrze skalní rozsedlinu zvanou Wolfsschlucht (Vlčí soutěska) na další skalní ostroh Hockstein, ze kterého je 

vidět celé údolí a protější hrad jako na dlani. Také zde kdysi stával hrad. Hockstein je vysoká pískovcová skála nad říčkou Polenz. Na západní straně přecházíme po kamenném Ďáblově mostě (Teufelsbrücke). Na vrcholové plošině stojí dřevěná turistická bouda Schutzhütte z roku 1974, která je celkem věrnou kopií její předchůdkyně z roku 1882. 

Odtud nás čeká zhruba desetikilometrová cesta k Bastei, patrně nejznámější ikoně Saského Švýcarska. Pokračujeme do vesnice Rathenwalde, za kterou na nás čeká pohádkové údolí s okouzlujícím mlýnem (Rathenwalder Mühle) a krásnými hospodářskými budovami přilepenými na skálu jako vlaštovčí hnízda. Kousek po proudu potoka si děti stavěly hráze a koupaly se. Ještě, že jsme jim zastavili zde, protože jen o kilometr dál začal houstnout počet turistů a dal se počítat na stovky. Začínáme se cítit nesví. Krásný národní park Kernzone s jezírkem, na kterém plují šlapací kola, jako by se před našima očima měnil v zábavní park. Dáme si zmrzlinu a začínáme stoupat k Bastei. Cesta ubíhá rychle. Všichni se sem těšíme. Ne náhodou tu naše pouť končí polední úchvatnou vyhlídkou do údolí Labe. Jednak se zde se rozprostírá skalní bludiště, a pak především onen známý, 76,5 metrů dlouhý, kamenný most „Basteibrücke“ rozkládající se nad čtyřicetimetrovou propastí z r. 1850/51, který stojí na místě původního dřevěného mostu. Bastei byl jedním z vůbec prvních turistických cílů spojených s počátky turistiky. Zmínka je o něm již v cestopisné publikaci z r. 1798. Carl Heinrich Nicolai, první turistický průvodce, který sem vodil turisty, o této pozoruhodnosti v r. 1801 napsal: „Jaké vznešené pocity to vlévá do duše! Dlouho člověk stojí, aniž by se s tím vyrovnal (…) těžko se od tohoto místa odtrhuje.“ Ne náhodou je Bastei zachycen na známých obrazech Caspara Davida Friedricha. Maloval ho také Ludwig Richter. 

Gastronomické služby jsou zde poskytovány již od roku 1812. Ubytovací služby pak od r. 1826. Původní vyhlídková plošina, která tolik lákala turisty i umělce, musela být z důvodu eroze skály na dlouho uzavřena. Dnes zde stojí rozsáhlý turistický a ubytovací komplex, u kterého je nad skálu vysazena nová unikátní vyhlídková plošina z r. 2023. Ta spočívá pouze na neporušené části skalního útesu. V přední, deset 

metrů dlouhé, erodované části, visí v malé výšce nad skálou. Před její instalací byla provedena rozsáhlá opatření za účelem zajištění skály. Do pískovce byly vloženy ocelové piloty, které sahají do hloubky až 19 metrů. Porézní místa byla vyplněna maltou. Na patě stěny byla nanesena vrstva stříkaného betonu. Na to byla vylita plošina, která pojme 140 osob. Jedná se o technický unikát. 

Odtud jsme svižným krokem sestoupili do nedalekého městečka Stadt-Wehlen. V něm se osvěžili zmrzlinou, a pak nasedli na přívoz, který nás dopravil k do Pötzschy. Ještě jsme se stihli vykoupat v Labi a zamířili jsme k nádraží, kde na nás čekalo naše auto. Za sebou jsme měli přes 120 kilometrů cesty. Každý den jsme vystoupali přes tisíc metrů převýšení. Rozárka s neuvěřitelnou elegancí překonala bolení v krku i další obtíže. Stejně tak bravurně obstál také malý Tobík, který si celou dobu hrdě nesl na zádech malý batůžek. Podobně Terezka, která si zprvu příliš nevěřila a měla obavu, jak to bude zvládat, byla motorem a hybatelem dobré nálady. Při pohledu na ně jsem viděl, že žiju uprostřed skutečného zázraku. A pak ti úžasní lidé, které jsme potkali, jako byli včelařka v Schmilce, správce národního parku v Zeughaus, všichni, kdo nám ochotně věnovali čas a pomohli nám nalézt cestu! Zdá se mi, že čím menší očekávání a nároky na zajištěnost člověk má, tím úžasnější události a setkání zažívá. Jako by nás vedla samotná cesta k vědomí, že jsme všichni na této zemi jen pouhopouzí poutníci. 

Cestou domů jsme se stavili v Lídlu v České Kamenici, koupili si ovoce, zmrzlinu a dobroty. Byl horký slunný den. Do obchodu jsem vešel bosý, rozzářený radostí s rozcuchanými dlouhými vlasy a stejně tak divokými dlouhými vousy spletenými do copánku. Celou dobu mne sledovaly mladé prodavačky. Myslel jsem, že mne hlídají jako tuláka, který jim něco odnese bez placení. Pak ke mně jedna přistoupila a ostýchavě se zeptala: „Požehnáte mi?“ Rozpačitě jsem se na ní usmál a odpověděl: „Co blbnete, vždyť já jsem bezdomovec“. 

1 MERTON, Thomas. Mystics and Zen Masters. New York: Farrar, Straus & Giroux, s. 92.

2 RÚMÍ. The Masnavi: Book Five (Daftar)/50, Oxford: Oxford University Press 2022.

3 SMITH, Huston. Foreword. In: COUSINEA, Phil. The Art of Pilgrimage: The Seeker’s Guide to Making Travel Sacred, Berkeley/New York 1998: Conari / MJF Books, IX.

4 BENSON, Arthur Christopher. From a College Window, Brooklyn: Sheba Blake Publishing 2015, s. 9.