Hořelo mi srdce!

Doma mám především knihy, ve kterých jsem si přečetl svůj obraz. Knihy, ve kterých jsem jako v zrcadle zahlédl tvář člověka a v ní poznal i tvář vlastní. Mohl bych ale také říci, že doma mám především knihy, u kterých mi hořelo srdce. Když ty knihy procházím, zjišťuji, že vlastně vytvářejí taková souostroví, pevniny uprostřed rozbouřených vod.Ačkoliv je napsali různí autoři na různá témata, přeci jen mnohé a nemálo z nich spojuje společný jmenovatel. Tím jmenovatelem může být společná inspirace, duchovní základ, ale také nějaká inspirující postava v pozadí, nakladatelství, nebo společenství přátel sdílejících podobné hodnoty a vidění světa. Kultura je mimetická, ztrácíme se především proto, že si ne příliš a ne do hloubky uvědomujeme inspirující východiska a kořeny našeho vlastního světa. Jeden z ostrovů, pevnin mé knihovny, je spojený s vesnicí Petrkov u Havlíčkova Brodu. Ve středu 15. října přestal být Petrkov pozemskou tvrzí proti beznaději a zmatku a stal se pevninou, která už téměř cele spočívá na věčnosti. Zemřel totiž překladatel Jiří Reynek, poslední ze synů básníka, malíře, překladatele a vydavatele Bohuslava Reynka. Jiří odešel přesně tři týdny po smrti svého bratra Daniela, o kterém jsem zde psal posledně.Nechci být smutný, naopak, cítím hlubokou vděčnost a naplnění. Sedím doma v knihovně a očima hladím hřbety knih a žasnu, kolik z nich je spojeno s Jiřího jménem. Nejvíc je ale fascinující překlad knihy Henri Pourrata Kašpar z hor. Tuto knihu už před Jiřím Reynkem mistrovsky přeložil Jan Čep ve spolupráci s bratrem Václavem. A přesto se tu knihu Jiří rozhodl přeložit znovu. Čepův překlad jsem znal dobře, mnohá místa i nazpaměť. Jan Čep používal krásný knižní sloh, neobyčejně čirý a kultivovaný jazyk oplývající bohatstvím básnické obraznosti. Jenomže Pourrat hovořil jazykem prostých venkovanů, jazykem krabaté krajiny Auvergne. To se podařilo převést do češtiny teprve Jiřímu. V jeho překladu jsou slyšet skuteční venkované, zvuky, hrany, skřípění, vůně, dech a strohá přímost, vše je tam přítomné v zázračné syrovosti. To, co se Jiřímu podařilo, nemá v české literatuře obdoby. Na knize pracoval denně téměř deset let. Některé výrazy hledal celé dny, doslova zápasil o slovo. Nešlo mu o artistní umělý výkon, ale o obydlí, neokázalé bydlení člověka v řeči.Ta kniha mě tak uchvátila, že sotva vyšla (v roce 2003), tak jsem se rozhodl udělat na její motivy dětský tábor. Dal jsem dohromady asi třicet mladých lidí kolem Nového Města nad Metují a nechal je tu knihu číst, žít s ní, vidět kopce jejíma očima, slyšet mluvit lidi jejím jazykem. Každá dívka na ulici se tak kdykoliv mohla stát pro každého z nich Annou Marií, hlavní hrdinkou příběhu, krajina podhůří Orlických hor se stávala vysočinou Auvergne. Dva z nich, Václav Klamta a Miloš Rejtar, pak podle té knihy začali psát scénář k divadlu. Napsali celkem 25 obrazů, každý na 15-25 minut. Začalo se rodit úžasné divadelní představení na pokračování. Téměř třicet herců se snažilo oživit a rozehrát Kašpara z hor jazykem Jiřího Reynka. Začali se rodit kostýmy, rekvizity, vytvářela se scénografie. Holky namalovaly fascinující oponu, na které bylo venkovské stavení Escury, kde žila Anna Marie Grangeová, hlavní postava celého příběhu. Vlastní tábor se odehrával na Zlatém potoce u Skalky nedaleko Dobrušky, na louce u rodné chalupy pátera Jiřího Škody, kterou nám dal k dispozici (nejen nám, ale komukoliv, kdo by chtěl podniknout něco s dětmi nebo mládeží). Tábora se zúčastnilo 80 dětí a mladých lidí. Všichni měli kostýmy, oddíly se jmenovaly podle vesnic z románu, jednotliví vedoucí měli jména a charakter postav z Pourratova příběhu. Divadlo se hrálo 10 dní, dvakrát, i třikrát denně. Během jednoho představení se hrálo i na několika scénách. Měli jsme otáčivé hlediště. Po jednom dějství se diváci otočili čelem vzad a tam na ně čekala jiná scéna s dalším dějstvím.Přál jsem si, aby to Jiří viděl a tak jsem ho pozval. Pozvání přijal, i když je to člověk velmi plachý a nesmělý. Jenomže den před jeho návštěvou se strhl liják a voda ve Zlatém potoce začala stoupat. Tři roky předtím stoupla tak, že udělala šestimetrovou vlnu, strhávala mosty i domy a zabila šest lidí. Rozhodl jsem se celý tábor evakuovat na kopec do chalupy pátera Škody. Divadlo a program pokračoval uvnitř. Jak jsme to dokázali, ani nedokáži pochopit, osmdesát lidí v jediné chalupě! Ale vše běželo podle připraveného programu dál. V hlavní místnosti nejenže spalo 45 dětí, ale také se tam hrálo divadlo, které sledovalo i 100 lidí (občas dorazili také naši přátelé, kteří se tábora neúčastnili). Zatelefonoval jsem Jiřímu, co se stalo a v jakých podmínkách se ocitáme. Jiří se přesto rozhodl mezi nás přijet. Viděl celkem dvě představení a pak s ním byla beseda. Bál jsem se, že až ty nuzné podmínky a přeplněný sál uvidí, tak prchne. Ale bylo to naopak, Jiří zářil radostí, doslova hltal naivní a prosté dotazy dětí. Byly mu milejší než prázdné a sebestředné a předvádivé diskuze intelektuálů, často uměle odtržené od života. V jednu chvíli se zeptal jedenáctiletý Standa Beran z Rychnova nad Kněžnou, jaké knihy Jiří nejraději čte. Jiřího odpověď mi stále zní v hlavě: „Já mám rád hlavně takové knihy, u kterých se nemusím stydět“. Po besedě se mě Jiří zeptal, jestli by s námi nemohl zůstat do druhého dne. Samotář Jiří Reynek přespal v hlavní místnosti spolu s 45 dětmi ve spacáku na zemi!Druhý den odjel, ale málokdo z nás na chvíle s ním zapomněl. Po létech jsem potkal Standu Berana jako dospělého muže. Mluvili jsme o všem, ale najednou Standa začal mluvit o Jiřím. Tehdy, po táboře, napsal dětsky naivní dopis do Petrkova. Nečekal, že mu někdo odepíše. Jiří nejenže obratem odepsal, ale jejich korespondence čile trvala celá ta dlouhá léta. Jiří na nikoho nezapomněl. Sám vím, že když jsem k Reynkům přijel, Jiří se vždy ptal na rodinu, znal jména mé maminky, tety, příbuzných i příběhy, které jsem mu o nich s Terezkou, vyprávěl.Musím se přiznat, že jsem Jiřího smrt očekával, ne snad pro jeho zdravotní stav, který byl tak vážný, ale protože mi v hlavě od Daníkova pohřbu stále běžela věta z jedné Pourratovy povídky. Ta věta zněla: „to bylo tenkrát za časů, kdy stařenka nepřežívala odchod svého muže déle než o tři měsíce“. Tak totiž byli do sebe ti lidé vrostlí, tak se suky jejich života vpletly do jediného kmene života. Daník a Jiří byli do sebe vrostlí touhou a nadějí svých milujících rodičů a fascinující dření života vyvěrající ze svébytného ryzího zdroje křesťanské kultury. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by naplnil tak jako oni slova žalmu 133 „Hle, jak je dobré a milé, když bratři bydlí pospolu!“. Něco z toho se podařilo zachytit v dokumentu Kluci.

Henri Pourrat ve svých příbězích z rodného kraje píše o naději, která v lidech probouzí „touhu neodejít, dokud jsme nezachránili, co by se mohlo zachránit“. Ne náhodou Reynkovi Pourrata milovali, tatínek a maminka bratřím Reynkům od dětství vyprávěli a četli jeho příběhy. Petrkov je tímto duchem nenápadně, ale sytě naplněný dodnes. Jiří Reynek odešel s pocitem, že ten život stál za to právě proto, že byl výstupem na horu naděje. Jeho tatínek napsal v jedné básni ze sbírky Žízně: „Na skály vyletím – a zemru na nejvyšší“. Jiří se svým bratrem Danielem celý život čerpali a uchovávali pokladnici, kterou nalezli v odkazu svých rodičů. Naplnili „touhu neodejít, dokud jsme nezachránili, co by se mohlo zachránit“. Kolika lidem tuto touhu vštípili a předali, kolik jisker rozfoukali v žár, nikdo nenapočítá! Kultura je mimetická, člověk je mimetický, jde jen o to, koho a co následuje, z jakých zdrojů, tradic a odkazů se odvíjí a čerpá. K jakým kořenům a genealogiím se v posledku přiklání. Nebyla to náhoda, že Jiří Reynek zemřel na skále nejvyšší!