1879 a 2013

1 x Foto

Komentář
7.4.2013 v 19:19
Ferdinand Mandelík byl do dnešní doby „jen“ jedním z mých předků. Úkol napsat o osobě, která má něco společného s plánovanou exkurzí či se mnou samotnou, mi však přinesl možnost poznat mého prapradědečka blíž.
Svatební fotografie, kterou vidíte, zachycuje  Ferdinanda Mandelika s jeho novomanželkou. Tato fotografie je stará více jak sto let a pochází ze dne svatby mého prapradědečka a praprababičky. Ferdinand Mandelík a jeho novomanželka jsou zde zvěčněni ve svatebních šatech. Obličeje obou novomanželů jsou vážné. Život mého prapradědečka byl protknutý mnoha bolestivými událostmi.
Ferdinand Mandelik se narodil 9.7. 1879 v Nových Dvorech (shodou okolností přesně o 88 let dříve než moje maminka). Narodil se jako nejmladší z patnácti dětí.  Čtyři z jeho bratříčků zemřeli do roka života. Ferdinand Mandelik měl deset starších sester, jejichž osud mi není znám. Sám Ferdinand Mandelik se stal obchodníkem a vlastnil koloniál. Se svou ženou měl dvě děti – syna a dceru. Syn zemřel ve dvaceti letech na tuberkulózu. Jeho sestra a má prababička – Otýlie Mandeliková později unikla smrti díky dobrému skutku ošetřujícího lékaře, který jí před transportem do Terezína dal v nemocnici do sádry. Díky tomu později při hromadných transportech do koncentračních táborů nemohla opustit nemocnici a to jí zachránilo život.
Manželka Ferdinanda Mandelíka se nemohla smířit se smrtí svého syna a zemřela v ještě před válkou. Prapradědeček byl nucen nosit Davidovu hvězdu a vzdát se svého obchodu. Později byl 5.6. 1942 deportován transportem č. 531 do pracovního tábora v Terezíně. Z Terezína byl dále 6.12. 1942 deportován  transportem č. 603 do koncentračního tábora v Trawniki, kde zahynul.
Jméno mého prapradědečka dnes můžeme najít v Pinkasově synagoze společně s dalšími sedmdesáti-sedmi tisíci jmen českých Židů, kteří také zahynuli v koncentračních táborech. Skrz matčinu stranu mé rodiny jsem i já Židovkou. Nedokážu si představit, jak moc by mne samotnou zasáhla třeba pouze jedna z ran ze života mého prapradědečka. To nejmenší co můžu udělat, je navštívit Pinkasovu synagogu a pokusit se najít jméno mého předka a nezapomenout události, které jsou součástí historie mé rodiny.

Eva Koubková, studentka Transkulturní komunikace