Rozhovor s Terezou Zyklovou - 2. část

Luděk Jirka

Komentář
28.1.2020 v 09:38
Co si pod pojmem Transkulturní komunikace představujete?
Popravdě, už mám trochu praxi s vysvětlováním. Všichni se ptají. To ale bohužel neznamená, že to umím vysvětlit dobře. Obrazně to pro mě znamená budování mostů mezi odlišnostmi, třeba právě mezi různými kulturami. Předpona „trans“ navíc znamená „nad“ – není jako „inter,“ tedy „mezi“ – je to prostě „nad“ tou vší odlišností, zastřešuje ji a říká, že je to v pořádku. Že je v pořádku být jiný, ba dokonce je to důležité. Klíčové je také to spojování. Může jít třeba o pomoc v komunikaci mezi technology a jazykovědci, kteří si jinak nemusí vždy rozumět. Transkulturní komunikace je pro mě budování mostů, třeba právě mezi nimi.
Který vyučující u Vás zanechal největší stopu?
Tohle je strašně neférová otázka. Určitě paní Jana Karlová, která byla extrémně fundovaná a byla člověk na svém místě. Všechno vysvětlovala jednoduchou formou, tak, že by to pochopil i největší neznalec, ale zároveň dávala tématu určitou hloubku, propojovala a zasazovala do kontextu. Zároveň pro nás byla takovou maminkou, která se o nás postará a pomůže nám, když bude potřeba. To teď v podstatě dělám i já ve svém týmu v pozici týmové koordinátorky. Pak jsem se ale zamilovala i do pana Petra Mikošky, do vedoucí mé bakalářské práce paní Zdenky Sokolíčkové. Ona byla úplně neuvěřitelná, vzdělaná, sečtělá až na půdu a přitom vypadala jako naše spolužačka. A i náš vedoucí katedry byl… já nevím, jak to vyjádřit. Byl prostě skvělý. Díky němu budu už navždycky vědět třeba to, jak vzniklo „hokus pokus“. Vždycky nás měl docela na háku, ale dokázal vše perfektně vysvětlit a ohromit svými znalostmi historie. Nikdo s ním nikdy nesmlouval, prostě autorita. Úplně jsem zapomněla na pana Burdu, to je taková tvář katedry, výrazná osobnost, která na nás silně zapůsobila už od první hodiny. Teprve tam jsme valili bulvy, co je všechno možné vědět. Na jeho zapálený výklad všichni vzpomínáme i roky po jeho přednáškách. A teď jsem určitě na spoustu báječných učitelů ještě zapomněla… ach jo.
Proč jste si vybrala Deloitte jako své pracovní působiště?
Brala jsem to jako výzvu. Chtěla jsem si vyzkoušet něco nového. Předtím jsem pracovala jako stážistka mediálního oddělení v Člověku v tísni, kde jsem nakonec získala i nabídku pracovního úvazku, což byla má vysněná meta. Byl to ideální scénář, ale pak přišel Deloitte s něčím zase skoro úplně jiným a já si řekla, proč to nezkusit. Uvedu trochu kontext, abych nepůsobila jako úplný blázen. S Lenkou Bednářovou, spolužačkou a kamarádkou z Koreje, jsme po našem návratu z desetimilionového Soulu potřebovaly zpátky do velkoměsta. Hradec nám byl malý. A tak jsme se přestěhovaly do Prahy, kde jsme věřily, že snáz seženeme i uplatnění. Dva roky jsme pracovaly třeba jako lektorky primární prevence rizikového chování a u toho dodělávaly zkoušky a psaly bakalářku. Časem, když zkoušek ubylo, už to ale chtělo plný úvazek, a tak jsme se hlásily na různé pracovní pozice. Trvalo to třeba dva nebo tři měsíce, než se nám vůbec někdo ozval, protože to bylo ještě před dokončením bakalářského studia a často jsme narážely na to, že musíme mít titul. Nebylo to ani tím, že bychom studovaly špatný obor, prostě šlo o titul. Nakonec jsem se tedy rozhodla vzít to odspoda – absolvovat nejprve stáže, pro které nebyl titul nutný, po kterých pak přišly nabídky placené spolupráce a nakonec i pracovní nabídky v podstatě samy. Nikomu už nevadila má (naštěstí dočasná) absence bakalářského titulu. Roli hrála osobnost, zahraniční zkušenost a komunikační zdatnost. Studium bylo u pohovoru tématem, ale nikdo nešel do hloubky. Každý si to přeložil po svém. Mám-li být upřímná, myslím, že ze sousloví Transkulturní komunikace u lidí většinou zarezonuje jen ta komunikace, což je ale naštěstí docela relevantní, když se hlásíte na pozici spojenou s médii, koordinací lidí či marketingových projektů. Pak hrála roli pedagogická fakulta, kterou si uměli nějak představit všichni. A když už se někdo zeptal, co znamená slovo transkulturní, použila jsem svou „vybroušenou“ definici s mosty. Po tom, jestli mám za sebou sociologii nebo antropologii, se ale nepídili. Konkrétně při pohovoru do Deloitte pak měla velkou roli praxe, kterou jsem sbírala už v průběhu studia – od studia v zahraničí po různé stáže a projekty, do kterých jsem se hyperaktivně zapojovala už od prváku. Přišlo mi super zkoušet různé věci a role a hledat, co mě bude jednou bavit. Bez zahraniční zkušenosti bych ale pravděpodobně neuspěla, protože naše ředitelka Senta Čermáková ji požadovala od všech uchazečů. Nemluvě o tom, že pohovor probíhal v angličtině. Kdybych ale neměla Jižní Koreu už v životopise, nejspíš bych ani nebyla pozvaná na pohovor. I proto osobně moc nechápu studenty, co o Erasmus a o podobné výjezdy nemají zájem.
Jaké máte životní cíle?
Já jsem to nikdy neměla úplně jednoznačné. Obecně platí, že chci pomáhat lidem, i proto jsem šla na začátku do neziskového sektoru. Pomáhání mě nabíjí a dává mi smysl, ale pomáhat se dá různě, z různých míst, mnohdy i efektivněji nebo prostě jen jinak, než jak mě do té doby napadlo. Popravdě, nechávám to aktuálně spíš plynout, příležitosti si mě teď docela hledají samy. Je pro mě ale důležité stále se učit a poznávat nové věci. O tom, že budu jednou tak blízko technologiím a byznysu (a hlavně těm největším kapacitám v oboru), jsem nikdy dřív nesnila. Každopádně jsem za tuhle dvou a půl letou příležitost moc vděčná. Deloitte mi dovolil se posouvat a učit, propojil mě zase dál třeba s Googlem a s dalšími inspirativními společnostmi a lidmi.
Jaké uplatnění našli Vaši spolužáci?
Relativně hodně spolužáků našlo uplatnění v pedagogice, jiní odešli pracovat do nízkoprahových zařízení pro sociálně vyloučené. Zmiňovaná Lenka se třeba propracovala na koordinátorku asistentek pro mentálně znevýhodněné lidi v chráněném bydlení a je tam, myslím, hodně spokojená. Jiná spolužačka pracovala jako učitelka ve školce a dodělala si pedagogické minimum, další je ve spořitelně a komunikuje každý den s klienty a pomáhá jim řešit jejich potíže. Ale to je individuální. Aktuálně jsou mezi spolužačkami třeba i čerstvé maminky.