Izolovanost místa je jen zdánlivá

Zdenka Sokolíčková

Komentář
7.11.2019 v 11:20
Rozhovor pro Zpravodaj UHK s antropoložkou a výzkumnicí Zdenkou Sokolíčkovou z Katedry kulturních a náboženských studií PdF UHK o její práci ve městě Longyearbyenu na arktickém souostroví Špicberky vedla Petra Kubařová.

Zdenka Sokolíčková na začátku února 2019 zahájila dvouletou mobilitu na souostroví Špicberky. Náplní poněkud neobvyklého projektu je intenzivní sociálně-antropologický výzkum v nejsevernější osadě světa, dvoutisícovém Longyearbyen.

Špicberky u nás vnímáme jako místo, kam běžný turista nevkročí. Vzpomínáte si, jaké to bylo přijet na souostroví úplně poprvé?


Turismus je na Špicberkách obrovsky na vzestupu, v devadesátých letech tu hotely ročně zaznamenaly něco přes 30 přespání, dnes je to asi 130 tisíc a v roce 2022, má-li být ekonomický příjem z turismu dostatečný pro udržení města v chodu, mělo by takových hotelových nocí ve dvoutisícovém městě být asi čtvrt milionu. Studentka z naší katedry Eliška Soukupová sem v červenci přijela dělat výzkum mezi Čechy, data zpracuje ve své bakalářské práci. Předpokládala jsem, že by za měsíc mohla zvládnout 20 rozhovorů. Udělala jich přes 40, k tomu přes 20 online dotazníků. Kdoví, kolik Čechů vlastně do Longyearbyen v červenci dorazilo, nejspíš víc než sto. Takže izolovanost místa je jen zdánlivá. A první vzpomínky na Špicberky? Bylo to v červenci 2017, přilétala jsem kolem druhé hodiny ráno a slunce stálo vysoko, ozařovalo spektakulární vrcholky hor a třpytivou hladinu oceánu. Pamatuji se, že se mi vůbec nechtělo spát a očima jsem hltala krajinu, která se mi zdála jako z jiné planety.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Každý můj pracovní den je jiný, i když aktivity se pořád opakují. Setkávám se téměř denně s novými lidmi, sleduji vše, co se v místě děje, kontaktuji potenciální respondenty, fotím, chodím na přednášky, jednání, výstavy a koncerty, povídám si s lidmi na diktafon i neformálně, píšu si deník, učím se norsky, poslouchám a přepisuji rozhovory, pomalu načrtávám plán publikací a k tomu vedu docela obyčejný rodinný život. Je to krásná práce a jsem moc vděčná EU i univerzitě, že jsem tuto příležitost dostala.

Mění Váš postupující výzkum to, jak vnímáme tamní prostředí/lidi? Jste nyní citlivější při kladení určitých otázek anebo okruhů/témat?

Určitě mění, diametrálně. Antropolog přijíždí s určitou představou a ta se každý den proměňuje s tím, jak se o místu a lidech dozvídá více. Nemyslím, že bych musela nějak mírnit otázky, které kladu, spíš se mi mozaika postupně skládá a já se učím, jak rozhovory správně vést, jak poznat, o kterém tématu by respondent mohl říkat zajímavé věci, a jaké specifické otázky klást jakým lidem. Obecně se ale dá říct, že čím víc do hloubky člověk jde, tím komplexnější je obrázek a tím těžší je také dělat obecné závěry. To je ale normální, v této fázi se tím netrápím. Momentálně data bobtnají, čas na analýzu a redukci bude později.

Většina místních obyvatel jsou Norové. Jak zvládáte jazykovou bariéru? Resp. jsou jazykové nuance přenositelné/přeložitelné? Jak velkou výzvu představuje dělat rozhovory a získat „vhodný materiál“ v nemateřském jazyce?

Jazykovou bariéru zvládám čím dál lépe, ale ještě mám před sebou kus cesty. Norsky jsem se začala učit v září 2018, ale protože s odjezdem byla spousta práce, absolvovala jsem jen asi 10 lekcí. Takže v únoru jsem dorazila s minimálním porozuměním. Od té doby jsem hodně pokročila a s lidmi, kteří nemluví silným dialektem, už dělám rozhovory norsky. Přepsat je, to je druhá věc, o to se zatím ještě nepokouším a přepisuji jen rozhovory vedené v jazycích, které ovládám líp. Nejvíc jich je anglicky, několik i německy, italsky a česky. Domnívám se, že člověk nejspontánněji hovoří a nejpřesněji formuluje ve svém rodném jazyce, proto na sebe kladu velké nároky a snažím se lidem umožnit mluvit v jejich řeči, pokud ji umím. Vedla jsem i rozhovor thajsky a rusky, vždy s pomocí tlumočníka, ale to je výjimečné. Problém s překladem a přenosem významu tu samozřejmě je, ale doufám, že originální formulace mých respondentů věci pomohou a bude-li třeba, mohu významy později konzultovat. 

Co jste si dosud odnesla z Vašich rozhovorů? Vyzdvihla byste nějaký zásadní moment/téma/osobu?

Je toho tolik! V první řadě asi poznání, že každý rozhovor může přinést něco zajímavého, dokonce i když je „informačně“ málo nosný. Hovořím se širokým spektrem lidí – Norové, kteří žijí na Svalbardu desítky let, vidí věci úplně jinak, než čerstvě se přistěhovavší cizinci. Zastánci těžby uhlí vnímají změnu odlišně ve srovnání s těmi, kteří se uživí díky turismu. Špičkoví vědci se na klimatickou změnu dívají jinýma očima než manuálně pracující. Je to hrozně napínavé. Jednoho člověka bych asi vypíchnout neuměla, je jich mnoho. A téma? Jedna z mých velkých výzkumných otázek je, jak vlastně konstruujeme svou přináležitost k místu neboli naši lokální identitu. Šokovala mě odpověď ženy blížící se čtyřicítce, která na ostrově prožila celý život. Když jsem se ptala, kdo je pro ni „místní komunita“, řekla, že je to zvláštní, ale že si pod tím termínem představuje lidi, kteří už ve městě dávno nežijí. To je podivuhodný koncept – „místní“ byli, ale už nejsou. Změna je moc rychlá a radikální.

Jako vědkyně jste spíše zvyklá být v pozadí. Nicméně součástí Vašeho působení na severu bude filmový dokument. Jak náročné je pro Vás i Vaši rodinu natáčení?

Je to nepříjemný pocit, když jdete městečkem, za vámi kráčí režisérka, cupitá kameraman a nad hlavou se vám vznáší chlupatá tyč zvukaře. A máte dělat jakoby nic. Musíme se s tím ještě trochu srovnat, hlavně tedy já a manžel, dětem je to fuk. Ale myslím, že štáb je velmi citlivý a netrápí nás víc, než je nutné. Vůbec jsem neměla tušení, co vlastně natáčení časosběrného dokumentu obnáší. Asi to bylo dobře! Doufám, že film se podaří a že povede diváky k reflexi nad světem, ve kterém žijeme a který až moc měníme.

Snažíte se sledovat dopady klimatických změn na život ve dvoutisícovém městě  Longyearbyen? Jak se odrazí Váš výzkum/práce u nás v České republice. Je vůbec možné nějaké srovnání, např. s komunitou na vesnicí v našich horách?

I tahle otázka je hodně k věci. Dá se zobecnit výzkum z tak specifického místa? Cílem sociální antropologie ale není tvrdit, že co platí na jednom místě, platí nutně i jinde. Jak říkal klasik Clifford Geertz, nezkoumáme vesnice, ale ve vesnicích. Mým úkolem je popsat a interpretovat realitu v Longyearbyen, pochopit, jak spolu souvisejí změny na různých úrovních a jak to vnímají ti, kteří uprostřed dynamického procesu žijí. Nějaké zobecnění ale přece jen udělat budu muset. Bude se týkat toho, jak se dá zažívat změna (klimatická, ekonomická, kulturní), co dělá s naší identitou a jaké faktory přispívají k tomu, že se cítíme zodpovědní za místo, které obýváme.

Zažíváte velký šok, když se z odlehlé krajiny vrátíte do ruchu pražského velkoměsta? 

Obrovský. Obráceně - z Prahy na Svalbard - to jde mnohem snáz.