Bakalářská práce ze 78. rovnoběžky

Eliška Soukupová

6 x Foto

Komentář
27.8.2019 v 11:45
Podzim 2018 a s tím i začátek zimního semestru na oboru Transkulturní komunikace s sebou přinesl povinnost zadání bakalářské práce. Neměla jsem tušení, o čem bych chtěla psát, ale věděla jsem, že bych ráda práci založila na terénním výzkumu. Shodou okolností doktorka Sokolíčková přišla na přednášku, kde nám pustila krátké promo video ze Špicberk. Bez jediného komentáře proč, se nás začala ptát na naše názory na tohle velmi unikátní místo. Následovalo krátké představení jejího výzkumu, který provádí na Špicberkách pod vedením Thomase Hyllanda Eriksena. Poté přišla nabídka vycestovat na Špicberky a udělat zde terénní výzkum mezi českými vědci, turisty, residenty a o tento výzkum následně opřít bakalářskou práci. Nejsem milovnice chladných krajů, takže vycestovat v létě do Arktidy nebyl jeden z mých životních snů, ale byla to výzva a ty já přijímám. Zároveň mi od začátku bylo jasné, že Longyearbyen je antropologicky velmi zajímavý. Vzápětí přišlo rozhodnutí a email doktorce Sokolíčkové, že bych ráda využila její nabídky a napsala práci pod jejím vedením. Součástí mé práce byl terénní výzkum na Špicberkách, kde jsem ve finále shodou několika okolností a náhod strávila měsíc a půl.
Do Longyearbyenu jsem přiletěla těsně po půlnoci na začátku července. Hned jak jsem vyšla z letištní haly přivítal mě čerstvý arktický vzduch a pustá krajina fjordu obklopeného horami. Ačkoliv bylo těsně po půlnoci na obloze zářilo slunce. Okamžitě víte, že jste na zvláštním místě. Svalbard je nejpřístupnější, nejdivočejší místo na světě. Ačkoliv zde naleznete veškeré výdobytky moderního světa, jako je bazén, fitness centrum, luxusní restaurace, obchod, knihovna, kino, kostel, tak se nacházíte v naprosté divočině a habitatu ledního medvěda. Na souostroví žije cca 3 500 těchto predátorů a není výjimkou jejich přítomnost v okolí města a osídlení. Proto hranice dvoutisícového městečka nemůžete opustit, aniž byste byli ozbrojeni. Území je pod správou Norska, tudíž oficiální měnou je norská koruna. Mluví se zde převážně norsky, ale snadno se s kýmkoliv domluvíte anglicky. Komunita místních obyvatel je velmi pestrá, kosmopolitní a skládá se z 58 národností. Geograficky i složením obyvatel je to tedy velmi zajímavé místo, protože jste na území nikoho a definovat Špicberčana je velmi složité. Průměrná doba pobytu je 5 let a velkou část komunity tvoří sezónní pracovníci. Otázka špicberské komunity je tedy antropologicky, ale i sociálně velmi zajímavá. Jaký je asi život v takovém malém „akvárku“, kde po pár dnech v obchodě a na ulici potkáváte stále stejné tváře? Tak právě na to jsem několik týdnů snažila najít odpověď.
Po městě jsem si vyvěsila letáčky informující české turisty o mé přítomnosti s prosbou, zda by se se mnou sešli na krátký rozhovor. Další respondenty jsem získávala z Centra polární ekologie, které funguje pod záštitou Jihočeské univerzity. Zde působí čeští vědci a studenti. Velmi mě překvapilo s kolika českými residenty jsem se zde setkala, protože jejich počet nebyl zanedbatelný. Většinou se jedná o lidi, kteří pracují v cestovním ruchu a jsou to tělem i duší dobrodruzi. Celkem se mi podařilo se sejít se 45 respondenty. Otázky se týkaly především důvodu návštěvy, pocitu z pobytu, životního prostředí a globalizace. Stejné otázky jsem sepsala i do online formuláře, který mi vyplnilo 24 lidí, kteří na Špicberkách byli v minulosti, nebo se jen se mnou neměli čas sejít. Na závěry z výzkumu si ale budete muset ještě chvíli počkat, protože mě nyní čeká už ta méně zábavná část a to analýza rozhovorů a zpracování dat.
Návrat do hluku velkoměsta nebyl snadný, protože za dobu strávenou v divočině, kde nenajdete semafory, sanitky nehoukají každou chvíli a nestojíte v dopravní zácpě, jen co sednete do auta, se přivyká až moc snadno. Klid je to jediné slovo, které vystihuje vše, protože ten čas který ve městě trávíte v zácpě, běháním po obchodních centrech, tady můžete využít daleko lépe. Ať už časem s knížkou a kávou nebo třeba pozorování sobů, kteří jsou vašimi sousedy. Vysoká Arktida a malé městečko Longyearbyen, ve kterém je vše a vlastně nic, si mě získalo, což bylo překvapením pro mě i mé okolí.