Rozhovor s Tomášem Hellerem

Tomáš Heller (narozen 18. listopadu 1992 v Nymburce) studoval v letech 2012-2015

Proč jste si vybral obor Transkulturní komunikace ke studiu?

Na střední škole jsem studoval obor informatika v ekonomice, ale nejvíce mě bavila čeština, občanská nauka a dějepis. Tušil jsem, že pro mě není ideální studovat IT nebo ekonomii. Chtěl jsem se naučit více z humanitních oborů a poté se zaměřit na jeden konkrétní. Vnímal jsem studium Transkulturní komunikace jako širší vzdělání, na které budu moci navázat a pak se úžeji zaměřit.

Jak se k tomu postavili rodiče?

Jsem jediný z mé rodiny, který si vybral humanitní obor. Tehdy se u nás očekávalo, že půjdu ekonomickým směrem, ale vybral jsem si jinak. Rodiče mě nijak neomezovali. Vždy jsem raději četl a psal, než rýsoval a počítal, a proto se rodina ani tak moc nedivila.

Co si vlastně pod pojmem „transkulturní komunikace“ představujete?

Podle mě je to filozofický fundament, ze kterého se dá vycházet. Když to přirovnám ke stromu, tak je to kmen, ze kterého vyrůstají větve a větvičky a díky tomu, že je student po absolvování rozeznává a orientuje se ve spletenci humanitních věd, si i sám dokáže určit cestu. Pozitivně vnímám i přátelsky orientovanou katedru se zájmem o studenty.

Studium Vám tedy pomohlo k tříbení informací, porozumění sociálnímu světu, porozumění příčin a důsledků mezinárodních konfliktů a podobně?

Ano. Studium pomáhá člověku tříbit názory a nabádá ho k hledání odpovědí. Těch mu studium Transkulturní komunikace nabízí vícero a na další postupem času přichází absolvent sám. Transkulturní komunikace mě také naučila se učit. Zpočátku studia byl ve mně vzdor ze střední školy, ale vysoká škola mi postupně otevírala oči. Témata mě zajímala a uhlazovalo to některé mé životní přístupy.

A který z učitelů ve Vás zanechal největší stopu?

Když se zamyslím i nad komunikací po studiích, tak to bude asi Tomáš Petráček. Ovlivnil mě nejvíce pro své hodnoty a občansky aktivní přístup. Čehož si ostatně cením u pedagogů plošně. Také mě ovlivnila Veronika Halamová nebo Jana Karlová, která do přednášek vkládala vždy takový umělecký přístup – těžko se to popisuje – což mi bylo vždy sympatické. Ale mohl bych vyjmenovat i další.

Vy jste poté odešel studovat obor Politické teorie a současné dějiny na Univerzitě Karlově a nyní zastáváte pozici ředitele pobočky Paměti národa Východní Čechy. Proč jste si vybral tuto pozici?

Už během bakalářského studia jsem byl víceméně aktivní a vždy jsem pracoval. Nejdříve jsem psal články do studentského časopisu Ekontech.cz, poté například do Svobodného fóra, do Echa24, do Přítomnosti. Pracoval jsem také v Evropských hodnotách a v rámci této práce jsem mimo jiné organizoval debatu v pražském Impact Hubu, kam byl pozvaný i Mikuláš Kroupa. Když jsem ho poslouchal, tak se mi idea práce s pamětníky líbila a velmi se to propojovalo s mým přesvědčením. Líbilo se mi, že se Post Bellum prostřednictvím projektu Paměť národa, stará o historickou paměť a o mezigenerační dialog skrze vzdělávací projekty. Koukal jsem po Paměti národa už během studia i díky oboru na Univerzitě Karlově, kde jsem se nejvíce zajímal o české politické dějiny.

Co očekáváte od práce v Post Bellum?

Líbí se mi étos a poslání Paměti národa. Mezigenerační dialog, naslouchání starším generacím a možnost poučení se z 20. století. Historická paměť se z české společnosti postupně vytrácí a společnost hrubne. Ještě před několika lety bylo leccos nemožné, ale dnes se pozastaví jen malá část obyvatel a zbytku je to jedno. Odmítáme se jako společnost poučit z minulosti. Stejně tak nejsme schopni sdílet mezigenerační zkušenosti, což je základní podmínkou pro poučení se z minulosti. Proto je tu Post Bellum s projektem Paměť národa.

A jaké máte životní cíle?

Hlavní životní cíle jsou v osobním životě, ale to sem nepatří. V rámci práce chci dělat činnosti, ve kterých budu vidět smysl. Nedokážu odpovědět jinak, než že se mé životní cíle vyvíjí s věkem.

Vaše přítelkyně, Tereza Vobořilová, také vystudovala obor Transkulturní komunikaci. Čemu se věnuje ona?

Pracuje jako vedoucí osobní asistence v České abilympijské asociaci, koordinuje desítky osobních asistentek a stará se o to, aby asistentky pomáhaly seniorům a lidem s hendikepem. Aktuálně je skvělou maminkou.